„Víš, co mě napadá?“ zeptám se Kamily, když zaklapnu notebook. Pro dnešek mám dost. Z jejího příběhu mi jde hlava kolem. „Co tě napadá?“ „Není ti líto, že jsi kvůli politice přišla o kamarádku? Myslím o Jiřinu Švorcovou. Nepletu se, když si myslím, že vás osmašedesátý nadobro rozdělil?“ „Dokonale zblbla. Propadla komunismu jako můj táta.“ „To přece není nic ojedinělého. Každý věříme v nějaký vysněný ideál.“ „Zneužití komunistických ideálů je zločin. Komunistická organizace je zločinecká partaj, která by se měla zakázat.“ „A není ti Jiřiny Švorcové spíš líto? Vždyť se nemusíte bavit o politice. Nakonec, říkala jsi, že to byla skvělá kamarádka a že ti vadilo, že jsi o ni přišla.“ Kamila pokrčí rameny. „To víš, že mi to vadilo. Byla to bezvadná holka. Dokonce se mi o ní nedávno zdálo.“ „A nechceš jí zavolat?“ „Jiřině? Blázníš?“ Kamila se na mě dívá opravdu tak, jako kdyby mi přeskočilo. „Co bych jí asi tak řekla?“ Zakloním se v křesle a pobaveně sleduju, jak se Kamila načepýřila. „Normálně bys ji pozdravila a zeptala by ses jí, jak se má. Taky bys ji mohla pozvat na kafe. To tak kamarádky dělají,“ bavím se. „Ale my…“ Kamila se zarazí. Vidím, že usilovně přemýšlí. „A víš, že máš pravdu? Myslíš, že jí mám zavolat?“ „Určitě. Nic jste si přece neudělaly.“ „Ty jsi ale manipulátor, klobouk dolů,“ kroutí hlavou Kamila. „Budu o tom přemýšlet.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171837