1971). Kammerer už před C. G. Jungem formuloval princip synchronicity (v jeho pojetí „zákona sérií“), tj. prostorového či časového hromadění jevů, žádajících si společnou interpretaci (kniha Das Gesetz der Serie – Zákon série, 1919). Všestranným a originálním biologickým myslitelem první poloviny 20. století byl i Jakob von Uexküll (1864–1944), zastánce holistického pohledu na živé organismy a autor pojmu Umwelt, i ve filosofii hojně užívaného označení pro subjektivní svět živého organismu, který s vnějším světem interaguje, vnímá jej a tím zároveň i konstituuje (např. kniha Umwelt und Innenwelt der Tiere – Vnitřní a vnější svět zvířat, 1909). V meziválečné době pracovala v Německu i řada badatelů pohlížejících na evoluci z raně neodarwinistických koncepcí, například Bernhard Rensch (1900–1990) – například Neuere Probleme der Abstammungslehre (Novější problémy nauky o evoluci), 1921 –, Willi Hennig (1913–1976), teoretik systematiky, či Ernst Mayr (1904–2005), žijící od roku 1937 v USA, jeden z průkopníků „syntetické“ evoluční teorie a pojmu biologického druhu (např. spis Animal species and evolution – Živočišný druh a evoluce, 1963). Je rovněž autorem obsáhlých dějin biologie z pohledu syntetické evoluční teorie The growth of the biological thought (Růst biologického myšlení), 1984, přecházející mlčením všechny z jeho pohledu „irelevantní“ autory a koncepce. Takto postupuje v zásadě každá historiografie, ale autor se zde příliš nápadně jeví jako výústění růstu světového biologického myšlení vůbec. Vznik etologie
Z kontinentálního základu vyrostly i kořeny etologie jakožto samostatné disciplíny. Toto odvětví se zformovalo v zásadě na myšlenkovém odkazu Oskara Heinrotha (1871–1945), německého ornitologa a dlouholetého ředitele berlínské zoo, jenž se po tragicky končící expedici na Novou Guineu, které se zúčastnil, nadále věnoval bedlivému sledování chování evropských ptá-
100 /
MALÉ DĚJINY BIOLOGIE
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171798