„Ty kutny tíží,“ vzdychl jeden, „ach, jsou z olova a podlamují síly, tak pod závažím skřípou misky vah. Radostní bratři boloňští jsme byli, on Loderingo, Catalano já a ve tvém městě si nás vyvolili – místo jednoho výjimečně dva – za strážce míru, a my jejich vůli splnili tak, jak vidět z Gardinga.“ „Bratří, váš žal...,“ řekl jsem, zmlk jsem v půli, spatřil jsem, jak tam kdosi leží, leč – na kříž přibitý k zemi třemi kůly. Uviděl mě, pokroutila ho křeč, do vousů funěl, fňukal mezi chlupy. Catalan viděl, že jsem ztratil řeč. „Vidíš,“ řekl mi, „přibitého? Úpí, on Farizeům radil pěkné lži, prý lepší je, když za lid jeden trpí. Přes cestu leží nahý na kříži, má cítit tíhu všech, kdo projdou tudy, a každý mu svou vahou přitíží. I jeho tchán má tak přibité údy, leží zde všichni z toho koncilu. Moc draho přišly Židům jejich bludy.“ Sám Vergilius zíral v údivu, jak ten napjatý na kříži tu chátrá tak žalostně ve věčném exilu. A potom takto oslovil sám Bratra: „Nebudete-li míti pro to zle, můžete říct: lze vpravo vyjít z patra po skále bokem nebo po čele či někudy, kde není zapotřebí, aby nás zdvihli černí andělé?“ „Blíže než tušíš,“ řekl mu, „jsou klenby mostu, jenž jde až od okružní zdi a přemosťuje všecky hrozné žleby, jen přes náš žleb je oblouk stržený, můžete vyjít přes trosky a lávu, jejíž tříšť stoupá od dna po stráni.“ Mistr na chvíli mlčky sklonil hlavu. „Ten, co s vidlemi hlídá nad louží,“ nakonec řekl, „nám dal špatnou zprávu.“
(102)
(105)
(108)
(111)
(114)
(117)
(120)
(123)
(126)
(129)
(132)
(135)
(138)
(141) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171717