šel o vnější část svýho sluchovýho ústrojí. Avšak kdykoli si usmyslel, že je normální, tedy obouuchej, tak k nesmírnýmu ohromení všech přihlížejících automatickým vycvrnknutím zmuchlanej boltec zase ztopořil. „Bazíruju na tom, „počal ze sebe soukat větu rozměrnější než Popocatepetl, „že pokud se týká naší situace v poválečně rozdělený Evropě, musíme mít na zřeteli, že tady nejsme pro srandu králíkům. Obrana státu vyžaduje čím dál víc naší pozornosti, anžto následkem imperialistickýho obklíčení se náš životní prostor neustále zužuje. V uhradský Rudý jiskře minulej pátek psali, že z toho tvýho semináře budou po všech stránkách vyhovující kasárna pro naši skvělou armádu. Ovšem pochybuju, že ty k vůli tomu začneš skákat radostí do stropu a rozrazíš si lebku. Že ano?“ Puberťáci ze septimy B. bez dechu sledovali, jak v praxi funguje onen sedmej div světa. Na jakýsi tajnej povel Mata Hary se mu z ušního otvoru automatickým vycvrnknutím pomalu, ale jistě ztopořil ušní boltec. Ale Václav Černý se s minimálním náznakem úžasu zeptal, „O čem to blábolíš, prosím tě?“ „Jde o to,“ procedil mezi zuby Mata Hari, „že kdybysme se všichni měli jenom zůčastňovat bohoslužeb a poslouchat v kostele ty tvý nemožný kecy o skonání světa, tak bysme se mohli všichni, jak jsme tady kolektivně shromážděný, z internacionálního hlediska nazíráno, rovnou oběsit na větvi nejbližší borovice.“ „Tak proč se neoběsíš?“ zajímal se kluk z Velehradu. „Ty máš v hlavě pěknej kus zatvrdlýho betonu, že ano?“ odpověděl uraženě Mata Hari. „Už ses na sebe někdy podíval do zrcadla?“ „A proč bych to měl dělat?“ „Poněvadž tolik zhnisanejch furunklů neměl ani Herman Goering. A to byl pěkně poďobanej fašista. Jestli nemám pravdu, spolknu žiletku.“
98
Jiří Klobouk: Kdo stoupá do schodů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171628
„O co ti jde?“ „Ty tvý furunkle naznačujou pouze jediný.“ „A to je?“ „Ty sis ještě v životě nezaprcal.“ Kluk z posvátnýho Velehradu, učesanej na pěšinku, se opřel rukama o desku mý bývalý lavice. Potom vyvinul tak obrovskou sílu, že mu v kloubech zapraskalo, a napřímil horní polovinu svýho těla. Když ji napřímil, vložil veškerou zbývající energii do dolních končetin. To už se tyčil kolmo vzhůru. Dokud seděl, ani ve snu mě nenapadlo, že by moh bejt tak nádherně urostlej. Celej ten proces vstávání mu trval nějakejch pět minut. Konečnej výsledek byl, že když se definitivně postavil, přesahoval mě o čtyři hlavy. A Pepka Jakeše nejmíň o šest a půl. Vsázet se teda nemusíme,“ Mata Hari se dal vyděšeně na ústup. „Nám postačí, když kápneš božskou. Jestli ano, nebo ne. Že ano?“ Až do toho dne jsem se domníval, že barevná fotografie v učebnici boleševickejch dějin, na níž v Moskvě na Rudým náměstí při májovejch oslavách vlaje jistej nepřehlednej počet rudejch vlajek, je ta nejrudější věc na světě. Ale rudýmu obličeji zasvěcenýho studenta bohoslovectví z bývalýho kněžskýho semináře sv.Jana z Nepomuku se od jižního k severnímu pólu nemohlo nic vyrovnat. Onen milión narudlejch uhříků se totiž slil do jednolitý monumentální uhříkový placky. Žhnula před námi jako plotýnka rozpálenejch kamen. Všech osmadvacet puberťáků včetně Jedovaté škeble viselo v očekávání historický odpovědi novýmu klukovi se zrzavou patičkou na rtech. „Nezaprcal,“ vyrazil ze sebe a posadil se. Pepek Jakeš se vítězoslavně otočil na oněmělou třídu. Jakmile však zjistil, že mu ani tentokrát za jeho výkon nikdo rumovou pralinku nenabídne, rozšoural
Jiří Klobouk: Kdo stoupá do schodů
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171628
se napučeně k lavici. Jen co dosed, vrh na mě zamilovanej pohled. Jediný neobsazený místo bylo vedle něj v poslední řadě u okna. „Ty můj černoušku s bílou prdelí,“ oslovil mě s úsměvem. „Nechápu, na co ještě čekáš, že ano?“
10 Nechal bych si vrtat koleno, že se profesorka latiny Chocholoušková-Kisewettrová musela vyznat v telepatii. Taky je docela možný, že měla oči vzadu na hlavě místo vpředu. Aniž by se odvrátila od okna do školní zahrady, odkud se pokoušela kostnatou rukou dosáhnout na komíhající se větévku posetou pukajícími pupenci, věděla se vší určitostí, že jsem vstoupil do sborovny. „Adolfe,“ osloví mě. „Nejsi sám, kdo málem umřel v nemocnici. Mně se stalo totéž. Doktoři mysleli, že mám zápal slepého střeva. Víš? Ale sotva mě rozřízli, změnili svůj názor.“ „Protože to byla kýla,“ řeknu. „Kdepak. Byl to zánět mozkových blan.“ „A jak to dopadlo?“ „Zase mě honem zašili. Představ si!“ Teprve potom se od okna otočila a usmála se na mě. Byl to ten nejsmutnější úsměv, jakej si kdo umí představit. Uprostřed sborovny trůnil podlouhlej konferenční stůl, potaženej zelenkavou plyší. Z vršků prosklenejch skříní, přeplněnejch modrými sešity, přihlížela uhrančivě lesní havěť. Většinou byla vycpaná ve skotačivejch pozicích. „Neviděla jste náhodou profesora Česneka?“ zeptám se. „Něco urgentního?“ 100
Jiří Klobouk: Kdo stoupá do schodů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171628