„Dobře, takže pan Šmidrkal mohl mít už od loňských Vánoc klíč od vašeho obchodu a teď konečně zaútočit, tak to myslíte?“ „Já nevím. Nic lepšího mě nenapadá.“ „Pan Šmidrkal je také botanopat?“ Prodavačka se zasmála. „On by hrozně rád. Oni ho v podstatě i lidi berou jako botanopata, ale prosím vás, co to je za botanopatii, když půl roku prosedí v autě? On mi jednou sám říkal, že si doma nadělá sendviče z kváskovýho chleba s tempehem a těmi se pak živí třeba týden, než se zase vrátí domů. Vlasy má vypadaný a na čele vrásky od jater…“ Vzpomněl jsem si na to zvláštní slovo tempeh, jehož konzumace v očích novináře Kaňoura diskreditovala doktora Mečíře. Podle všeho je tedy tempeh jakási magická substance, jež znemožňuje botanopatům být skutečnými botanopaty. Neměl jsem teď ale chuť ani čas to s paní Pelcovou rozebírat. „Paní Pelcová, mně skutečně nejde o podrobnosti ničího jídelníčku. Jde mi kupodivu opět o logiku věci. Pan Šmidrkal je, nebo se považuje za botanopata, to znamená, že ukradené zboží by se mu hodilo, ano?“ „On navíc jak s tím obchoduje, tak by ho určitě dokázal i zpeněžit. Prostě by někde ty řasy z mého krámu nabídl jako nové zboží.“ „To je správná úvaha. Kolem chudáka Šmidrkala se nám tedy stahuje smyčka. Až na jednu věc. Pojala jste kdykoli dříve podezření, že by tento člověk mohl vyvíjet kriminální činnost?“ „To ne, nikdy. On je to v podstatě hrozně hodný kluk, obětavý. Já jsem vůbec neváhala, když jsem mu tehdy dávala ty klíče. Pro mě on byl ten typ člověka, co kdyby mi našel na pultě ležet tisícovku, tak mi ji spíš strčí do pokladny, než by si ji vzal. Však já taky nechápu, co to do něj najednou vjelo…“ Když se paní Pelcová vzdálila, sedli jsme si s kolegou Beránkem ke kafi a já jsem mu řekl: 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171593
„Mám hrozně zvláštní pocit z těch lidí kolem Mě síčku. Na první pohled je to takovej jakoby klub vesmírný lásky, a pak se ukáže, že jsou klidně schopní se navzájem podezřívat z vloupání.“ „To je jedna věc,“ souhlasil Péťa, „ale jiná věc odporuje logice ještě víc. Jestli si tenkrát ten Šmidrkal nechal udělat kopii klíče od Měsíčku a pak čekal zrovna na tu zářijovou noc, budiž, ale proč se tam teda pak vloupal tak prasácky? Proč si prostě neodemknul? Vždyť podle naší původní domněnky, se kterou se Pelcová zjevně ztotožňuje, si nejdřív odemknul a odsekal si kus dveří zevnitř – řekněme v deset večer, i když svědci na to nejsou – a pak kolem půlnoci přijel s autem, dosekal to zvenčí, vykradl a ujel.“ „Nezapomeň, že taky po sobě zametl.“ „To je přece celý na hlavu.“ „Tam jde o to, že třeba ten, co měl klíč a sekal zevnitř, byl někdo jinej, než ten, co pak přijel s autem a sekal zvenčí. A ten už taky nemusel mít klíč.“ „V tom případě to není organizovaný vloupání, ale normální žabařina. Vždyť tady levá ruka neví, co dělá pravá! Jestli měli jeden klíč, tak si ho přece doprčic mohli předat, ne?“ „Třeba budeme moudřejší, až ho vyslechneme.“ „Jestli to teda chceš vědět, tak podle mě je Šmidrkal slepá stopa.“ Domů jsem přišel trochu rozladěný. Začínalo se mi to vyšetřování zajídat a napadaly mě i takové krizové verze, jako že se do obchodu vloupal někdo úplnou náhodou, třeba nějaká parta ožralých studentů z hecu, pobrala náhodně, na co přišla, a když pak na světle zjistili, že se tím nedá zesmažit, hodili to do kanálu. A že zatímco my se tu snažíme pomocí tradiční policejní etikety dospět k ra cionálnímu výsledku, pachatelé zase sedí ve svých lavicích, mají nahnáno a víckrát už nic zlého neprovedou. Marci k obědu uvařila uzené s bramborovým knedlíkem a špenátem. Jirka nechtěl špenát, Míša nechtěl 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171593
maso, Marci držela dietu, takže nejedla knedlíky, a já jsem vlastně vůbec neměl chuť k jídlu. „Jirko, už jsi řekl tátovi, cos dneska provedl?“ Podíval jsem se unaveně na ženu a pak na staršího syna. „Tak mu to řekni.“ Tyhle ciráty s dětmi mě nebaví, trvají dlouho, člověk se nic nedoví a dítě neví, čí je. Nakonec z toho stejně vždycky vyleze nějaká obyčejná lumpárna, jako když tehdy Jirka položil přes jezírko klacky a pak nutil Míšu, aby si s ním hrál na pontonový most. Tahal ho v neckách na špagátě přes klacky, které pochopitelně povolily už při prvním přejezdu. Kdyby Marci nebyla tak hysterická ohledně zdraví, bylo by to vyřešilo suché prádlo pro Míšu a pár facek Jirkovi, jenže ona si usmyslela, že z toho malej může dostat zápal plic a ještě týden do něj pak ládovala prášky. „Tak mi to řekni, Jirko. Nic tak hrozného to přece být nemohlo, když jste tu všichni naživu…“ Jirka se k odpovědi neměl, a tak mi to jako vždy prozradila matka: „Nabrousil lžičky.“ „Cože?“ „Jo. Normálně nabrousil všechny lžičky z kuchyně.“ „Jak nabrousil?“ „Na tvý brusce. Elektrický! Sám si ji zapnul, sebral všechny lžičky z příborníku a Míša mu je musel podávat, protože prý je jeho zbrojmistr. Teď nemáme jedinou lžičku, kterou by si člověk neuříznul jazyk.“ Jirka se díval do země, ale jak ho znám, nebylo to z lítosti. Spíš asi vymýšlel, jak by se dalo pro tyto účely zřídit v podlaze propadliště. Marci byla zklamaná mou nedostatečnou reakcí, a tak odběhla do kuchyně a přinesla hrst kávových lžiček. Jednu z nich zabořila do kusu uzeného vepřového na mém talíři a vmžiku ho přepůlila.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171593