při obchodování s vínem. Někdy začátkem dvacátého století získal podíl na malém vinařství v Beaune, minimálně v Oxford Street a našem klubu bylo známo jako Clos de Groucher. Považovalo se za velkou čest, když vám někdo nabídl láhev vína. Ačkoli poslední ročníky nebyly nijak valné, pár lahví se každoročně na náš vinný lístek dostalo. Mladší členové jim poněkud nelichotivě přezdívají starý červený rozčilovák. Andrew Farrell pohlédl na portrét, jako by hledal svolení k zahájení této schůze, a pak řekl: „Tak už jsme zde všichni, možná bychom mohli začít. Michaeli, koho dnes máme na programu?“ Přečetl jsem jména navrhovaných, seznam končil jménem pana Patela. Předseda kývl. „Aha, ano, dostaneme se k panu Patelovi velice brzy. Necháme si ho na konec, pane sekretáři.“ Prošli jsme tedy seznam. Ke každému jménu jsem musel přečíst krátké povídání o tom, jakou školu kandidát navštěvoval, jaké měl zaměstnání, tedy pokud nějaké měl, a podrobnosti o jeho dalších aktivitách. Poté jsem přečetl jména navrhovatelů, kteří podpoří jeho volbu. Vše šlo hladce jako obvykle. Pouze Mark Ansty vznesl jedinou námitku na jednoho možného kandidáta. „Toho muže do klubu pustit nemůžeme. Pracuje jako bankovní úředník. Předsedo, jestli sem začneme pouštět bankovní úředníky, polovina členů už sem nikdy nepřijde. Představte si, že popíjíte s někým, před kým jste dříve klečeli a žadonili o navýšení kontokorentu.“ Předseda vzdychl. „Kdyby ses naučil hrát vrhcáby, Marku, nepotřeboval bys kontokorent. Zamítá se. V těchto dnech a v této době musíme při výběru členů postupovat realisticky. Bankovnictví je v současnosti velice respektovaným odvětvím.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171215
Nakonec jsme došli k panu Patelovi. Přečetl jsem jeho životopis. Vzdělání se mu dostalo v Harrow a nyní byl generálním ředitelem velké investiční banky v Americe. Návrh přišel od Petera Robinsona a v členské knize se již vyjímalo i požadovaných šest podpisů podporujících členů. Než mohl předseda cokoli říci, Mark Ansty, který se během mého čtení tvářil značně nervózně, hlasitě vyhrkl: „Možná je v pořádku mít ve svých řadách bankovního manažera, pokud to tvrdíte, předsedo, ale určitě není dobré přistoupit na návrh členství pro černého bankéře.“ Andrew Farrell otevřel ústa a chtěl něco říct, ale tentokrát jsem ho předběhl já. „Předsedo, David Martin požádal o proslov před radou právě kvůli přihlášce pana Patela. Domnívám se, že čeká venku.“ „Ach bože, to bude dlouhé ráno,“ řekl předseda. Na chvíli si položil hlavu do dlaní. „Má právo oslovit komisi dle směrnice 16b.“ „Ano, já vím. Raději ho pusťte. Pět minut, ani o sekundu víc. Běžte mu to říct.“ Vstal jsem a vydal se za Davidem, který postával v hale. Když mne spatřil, vyndal ruce z kapes a řekl: „Okamžik pravdy, Gascoigne?“ Viděl jsem, že je docela nervózní. Andrew Farrell měl na lidi takový vliv. „Chtěl jsi nám říct pár slov, nemýlím-li se?“ „Ano. Vlastně chci říct, že…“ „To všechno můžeš udělat až uvnitř,“ řekl jsem chladně. „Máš pět minut. Pak budeš vyzván k odchodu a my danou záležitost probereme za zavřenými dveřmi.“ David se napřímil a odkašlal si, pak vešel do poradní místnosti. „Á, Davide,“ řekl Andrew Farrell. „Chtěl jste hovořit o panu Patelovi, že? Je to vaše. Máte pět minut.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171215
David Martin působil velmi nervózně a jeho obvyklá svěží barva se kamsi vytratila. Začal hovořit, zprvu váhavě, ale jak se do tématu postupně víc a víc nořil, stoupalo v jeho hlase nadšení. „Myslím, že rada by měla zvážit skutečnost, že Grouchers jsou velice konzervativní klub a jeho členové zaujímají velice tradiční postoj. Nemyslím tím, že bychom byli rasisté. Někteří mí velmi dobří přátelé jsou jiné barvy pleti. Vrátný na mém pracovišti je černoch a je to skvělý chlapík. Nemyslím, že bych potkal milejšího spolupracovníka. Ale nenavrhl bych jej pro členství v Grouchers.“ Zmlknul a rozhlédl se kolem sebe, aby viděl reakce na svá slova. Mark Ansty se na něj lehce usmíval. My ostatní jsme měli ve tvářích lehce ztuhlé výrazy, řekl bych. David pokračoval jistějším hlasem. „Docela chápu, proč lidé jako Peter Robinson zastávají názor, že pan Patel by byl dobrým členem klubu. Peter si myslí, že je to pokrokové. Že tak klub projde výraznou změnou, zmodernizuje se. Ale já mám pro Petera novinku. Velká část členů po takové změně netouží. Nechtějí žádnou modernizaci. Proto jsou také v prvé řadě našimi členy. Jen si tady v Mayfair chceme zachovat kousíček Anglie, takové, kde Angličani mohou hovořit a jednak tak jako jejich otcové, bez omluv či politické korektnosti, nedej bože studu za chování ostatních.“ Znovu jsem si všiml, jak je pro Angličany obtížné používat slovo „Brit“, aspoň tedy bez zkřížení prstů za zády. Ozval se Mark Ansty: „Myslím, že David to řekl velmi trefně.“ Andrew Farrell se k němu otočil: „Marku, zmlkněte a nechte Davida mluvit. Diskuse bude zahájena až poté, co dohovoří a opustí tuto místnost. Dvě minuty, Davide.“ David Martin tedy pokračoval. „Děkuji, Andrew. Nemám toho o moc více co říct. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171215