98
praštil pěstí do hlavy a to hrozně zabolelo. Otočil sem se a chtěl mu to vrátit, ale policajti se na mě vrhli, zkroutili mi ruce a dostal sem přes obličej obuškem. Z toho už sem byl zoufalej a bylo mi skoro do breku. Už sem jenom zaslech: „Chuligán jeden, ožere se někde a de dělat ostudu. Nemá žádný vychování, hajzl jeden. Pěkně ho tam zmalujte, dacana!“ − „S takovejma si umíme poradit,“ a ještě sem zaslech v ztichlé kavárně „chuligán“, a potom mě hrubě strčili do auta a sedli si každej z jedné strany. Jiří seděl na volným místě vedle řidiče. „Vidíš, a teď je z tebe normální opilej pásek.“ „To je tvoje vina.“ „Komu to říkáš?“ ozval se policajt. „Prosím vás, netykejte mi, nejsem pro vás žádnej grázl.“ „Jestli chceš ještě jednou obuškem, tak si řekni,“ a chytil mě pod krkem. „Pusťte mě a zavezte mě domů,“ bránil sem se. „S nima nic nenaděláš, seš u nich případ,“ řekl Jiří. „Vole,“ docela mi ujelo z úst, ale to už sem obuškem z druhý strany dostal, a ne jenom jednu ránu. V protokolu sem měl urážku orgánu, vrchního, opilství nezjistili. Byla to hrozná situace a díky Jiřímu sem se zaplítal čím dál víc, až sem jim to musel začít vysvětlovat. Díky tomu a ještě rodičům sem se dostal před psychiatra. „Tak vy máte dojem, že jste pronásledován nějakou bytostí,“ ptal se doktor s nesmírně stupidním výrazem v obličeji. „Né pronásledován, to je nehmotná bytost, která vedle mě je a která se mnou mluví a kvůli který to všechno bylo,“ odpovídal sem. „Nepovídej, že to bylo kvůli mně,“ povídal Jiří. „Víte, pane doktore, to je vlastně nesmysl, Jiří zase promluvil a stojí tady vedle stolu.“ „Tak on se jmenuje Jiří?“ „Říkal mi, že mu tak třeba můžu říkat.“ „A co vám ještě říkal?“ „Teď před chvílí mi říkal, že to není jeho vina, tady to všechno.“ „To je jasný, že to není moje vina,“ odpověděl Jiří. „Tak čí je to vina, snad ne moje?“ řekl sem rozčileně nahlas. „Jedině tvoje.“ „Nelži, kdybych se tě moh zbavit...“ „No o to bychom se právě mohli pokusit. Půjdete na nějakou dobu do léčebny a tam vám pomůžou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170849
„Ale já nejsem blázen a nepotřebuji pomoct, to je skutečnost, on opravdu je a není možný se ho zbavit. Stojí tady vedle mě, akorát, že vy ho nevidíte, vidět a slyšet ho mohu jenom já, a ani né vidět, spíš cítit.“ „To už tam zjistěj a taky si tam odpočinete. Samozřejmě, že jste zdravej, akorát si potřebujete odpočinout,“ a začal psát nějaký lejstro. Nedá se nic dělat, on si svý prosadí. Nejhorší je, že sem tam byl už kvůli sebevraždě, a tak jim to musí připadat jasný. Musím je poslechnout. „No vidíš, a teď tě považují za blázna a nedokážeš jim opak. Nikdo do tebe nevidí, a tak jde o to, jak se projevíš ven, a určitě ses neprojevil normálně. Seš posouzenej podle šatů, vlasů, slov, gest, věcí, který uděláš, a ne podle toho, jakej seš uvnitř, jaká je tvoje pravda. To taky nikdo nemůže poznat a nic nevysvětlíš. To všechno si taky odneseš do hrobu a nikdo se to nedoví, a i kdyby ses to snažil říct, tak to každej bude jinak chápat. Bude to chápat podle okolností a ne jako pravdu. Každej je nedůvěřivej a ověřuje a porovnává, a tím pádem se jakákoliv věc zkresluje. Seš sám a nikdy se z toho nevybabráš. Akorát já sám znám pravdu a jakej jsi, ale já to nemůžu nikomu říct, akorát ti můžu dokázat, že seš opravdu takovej, jakej seš, a že do hrobu si odneseš největší tajemství života, jako každej, a je to tak správný, protože život patří živejm, a ne do knih a záznamů. A víš, jak by to dopadlo, kdyby uvěřili, že já opravdu existuju. Myšlení je vina a tu si musí každej nějak odčinit a mně se nemůže nic stát, tak musí jít trest přes tebe, aby našel uplatnění, a to je právě to, co tě postihlo. Ano, já sem to zavinil, ale ty máš trest za mě.“ Potom mě odvezli do ústavu a za pár dní mi Jiřího opravdu vyškrtli z hlavy, úplně mě oblbli práškama a ven mě pustili po několika měsících.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170849
100
Martin Napřed slyšel jakési rány a s těma ránama jakoby couval někam dolů, ale únava... vlastně to je nepopsatelné, protože to byl okamžik probuzení, když někdo venku do něčeho tloukl. Svítilo slunce a měl otevřené okno a nechtělo se mu vstát, protože nebyl vlastně žádný pořádný důvod k tomu, aby vstal z postele. Přemýšlel trochu o tom, co to mohl být za sen a jak se to stalo, že se vzbudil. Teď si ale všimnul něčeho daleko podstatnějšího, že totiž tohleto všechno se událo na pár řádcích první strany knížky a že se vlastně narodil jako postava románu. Protřel si oči, ale i to se odehrálo na stránce knížky a s hrůzou si uvědomil, že veškerý jeho život začíná a končí v této knížce. Stvořila ho kniha jako osobu, dává mu jméno Martin, dala mu pod sebe postel i probuzení i uvědomění si, že je jenom kdesi pod slovy, co datlíček psacího stroje obtiskuje na papír. Posadil se a rozhlédl se kolem sebe a pak si ještě na chvíli lehnul, aby přemýšlel. Nahodile mu šly představy, vzpomínky na lidi, které potkal a se kterými mluvil v posledních dnech, myšlenky, nápady, zatoulala se do toho nějaká vzpomínka z dětství, chvíli si jenom uvědomoval své ležení, potom se snažil pozorovat několik proudů myšlení, které v něm neustále probíhalo, nezávisle a neukázněně, a pak si řekl: Vstanu. Ale ležel dál a pozoroval to slovo, které bylo rozhodnutím a vypadalo jako kamének hozený na hladinu rybníka, ale neudělalo žbluňk, protože jenom máchnul rukou, ale nehodil, řekl si, že vstane, ale nevstal. Znovu začal o sobě přemýšlet, tak jak se rodil na papíru, a uvědomil si, že se příliš podobá autorovi a jeho dnešnímu vstávání. Ale já nejsem autor. Jmenuji se Jiří Martin a původně jsem byl před několika lety načrtnut jako osůbka divadelní hry, ale potom bylo o mně rozhodnuto, že je to příliš strnulá forma a že půjdu do knížky, ale zase v ní nemám být příliš vykreslen, jde víc o jakousi myšlenku... Tedy vstanu, uvařím si snídani, vlastně posnídám ten boršč, co jsem si včera k ránu uvařil. Protluču dnešní den a počkám na sebe do večera a tam už se narodím celý i s příběhem. Byl krajně nervózní, ale nejvíc ho štvalo, že to byl stav, do kterého byl zpanikařen prostředím a okolnostmi, že vlastně mu na tom doopravdy nezáleželo, ale nemohl se ovládnout. Oblek, bílá košile, kravata, blejskavé boty a špitání spolužáků a trapně fádní nátěr dveří, za kterými se všechno odehrávalo. Došlo k něčemu, o čem se hodně mluvilo a hodně lidem na tom záleželo, ale jemu samotnému to bylo fuk až na zjištění, že má trému, ale to bylo určitě jen kvůli tomu něšťastnému prostředí a oblečení a z takových těch debilně svátečních obličejů těch starších lidí a ustrašených
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170849