VILÉM O V — O PAT S T V Í S V. PE TR A A P AVLA Klášter byl založen nejspíše kolem roku 1120 nebo spíše až mezi lety 1129—1131 na přirozeném ostrohu obtékaném Babským potokem a chráněném rybníkem Mnichem. Jmenovitě je doložen k roku 1160 a podle Pulkavovy kroniky byl založen roku 1121 z popudu bratří Wilhelma a Hermanna hrabat ze Sulzbachu, kteří byli patrně členy družiny Richenzy (Rejčky), dcery švábského hraběte Jindřicha z Bergu a první manželky knížete Vladislava I. (1109—1117, 1120—1125). Ani osazení kláštera není přesně známo: mohl být osazen z Břevnova, ale pravděpodobněji tam přišli němečtí mniši ovlivnění reformním hnutím v klášteře Zwiefalten. Tomu by nasvědčovalo i původní označení kláštera: Wilhelmszelle (Vilémova cela), snad jako připomínka na jednoho ze zakladatelů Wilhelma von Sulzbach. Původně byl klášter pevně ohrazen a uvnitř areálu stály dva kostely — konventní ke cti sv. apoštolů Petra a Pavla (SS. Petri et Pauli) a farní Panny Marie. Dobrým hospodářstvím klášter vzkvétal, zejména pak po roce 1207, kdy opatství obdrželo právo na výtěžek cla v Habrech. Dne 4. (14.) 11. 1253 vystavil král Přemysl II. Otakar klášteru imunitní listinu a týž panovník potvrdil dne 22. 3. 1276 klášteru všechny svobody a majetek. Obdobnou konfirmaci učinil dne 18. 5. 1278 i papež Mikuláš III., který navíc přijal klášter „pod svou a sv. Petra ochranu“. O tom, jak si klášter dobře vedl, svědčí i skutečnost, že téhož roku 1278 v něm žilo 180 mnichů a 200 kleriků. Konventu však nebylo dopřáno dalšího rozkvětu. Po bitvě na Moravském poli (26. 8. 1278) vtrhla cizí vojska do země a u vilémovského kláštera se sešly šiky Rudolfa Habsburského, Otty markraběte Braniborského a některých polských knížat. Opatství bylo vypleněno a poškození klášterních statků bylo tak značné, že prosperitu vystřídala stagnace. Opatství dokonce nakrátko upadlo do dluhů, takže některé statky buď zastavilo, anebo prodalo. Opat Jaroslav byl však naštěstí dobrým hospodářem, který začal některé statky pronajímat za úrok. Dal si také potvrdit (23. 4. 1289) králem Václavem II. všechna privilegia a také statky. Panovník zároveň zakázal utiskovat klášter a jeho poddané. Nicméně někdy před rokem 1318 byl klášter znovu vydrancován, nejspíše oddílem nějakého odbojného souseda, protože opat Budík odpověděl na plenění svých statků vpádem na škůdcovo území. Nedobré vztahy měli vilémovští benediktini zejména s pány z Lichtenburgu, z nichž Jindřich odňal opatu Jaroslavovi II. bojanovský újezd. Klášter se potýkal se značnými finančními problémy, a proto hledal podporu jinde. V roce 1318 uzavřel opět Jaroslav II. s postoloprtským opatem Janem konfraternitu, která zajišťovala nejenom obvyklé sloužení mší za zemřelé bratry z druhého kláštera, ale především vzájemnou finanční podporu při výstavbě jednoho nebo druhého kláštera. Obdobnou smlouvu uzavřel vilémovský klášter v roce 1348 i s opatstvím sv. Jana na Ostrově. 97 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170646