97 Ale i v abiotickém produktivním procesu (v průmyslu) se promě ňuje struktura i obsah lidské práce. Ze dvou tradičních složek lidské práce, tj. složky fyzické a duševní, nynější vědecko-technický pokrok snižuje zejména potřebu práce fyzické. Tato tendence je v sou ladu s tím, že energetické a motorické funkce člověka ve výrobě mohou být v nynějším duchovním paradigmatu kultury, které pre feruje vytváření zisku, téměř plně nahrazeny technikou, tj. „prací“ ovládnutých přírodních procesů. Proces abiotické automatizace výroby nepřímo ukazuje, že pří roda je aktivita, že v ní dřímají síly a struktury, kterých se lze ná silím či racionální lstí zmocnit.32) A to nás znovu vrací k otázce, kterou se pozoruhodným způsobem zabývali již fyziokraté: kde, či jak, vzniká společenské bohatství? Zdá se, zúžíme-li ekonomickou aktivitu pouze na model plně automatizovaného továrního proce su a společenské bohatství hlavně na vyrobené předměty a posky tované služby, že bohatství dnes vzniká nejen v zemědělství, ale také v abiotické výrobě (např. při automatizované výrobě oceli či energie v atomové elektrárně). Po stisknutí příslušného tlačítka se vytváří téměř samovolně, tj. umělým, předem nastaveným chodem technického systému sestaveného, usměrněného a kontrolovaného vědou. Abiotický produktivní proces se tak jevově podobá přirozené produktivitě živé přírody: například růstu obilí na poli či produkci masa a mléka na farmě či pastvině.33) Ale je to důkaz, že by umělé hmotné bohatství mohlo dlouhodobě vznikat i bez živé lidské práce? V čem tedy spočívá podstata a zákeřnost problému? Zjednoduše ně řečeno v tom, že průmysl není biotickým produktivním procesem vnitřně sladěným s chemickou a biologickou aktivitou Země a že potřeba průmyslového zboží včetně abiotické spotřební techniky nemá ani naléhavost srovnatelnou s každodenní potřebou lidské ob živy, ani přirozené biotické meze na straně lidského těla. Proto se zdá, že Quesnayova „dalekozrakost“ souvisela s tím, že jako lékař intuitivně rozpoznal vázanost produktivní schopnosti zemědělství na skrytou funkční jednotou člověka a přírody. Právě tak můžeme předpokládat, že při hodnocení řemesel a obchodu jako neproduk tivních odvětví vycházel z toho, že ničím nenahraditelné potraviny 32) Také Arendtová, i když z jiných důvodů, připomíná, že bytí je „…nabito energií a vy
značuje se mimořádnou aktivitou“. Arendtová, H. Vita activa…, s. 356.
33) Tím také padá základní fyziokratický argument (důkaz) pro neproduktivnost obcho
du a řemesla: pouze zemědělství, zdálo se fyziokratům, produkuje rentu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170590
98 může pro člověka produkovat pouze zemědělství a že jakékoli jiné zboží lze v případě nouze za životně nezbytné potraviny směnit.34) Teprve dnes rozpoznáváme, že pokud se výsledky hospodářské abiotické aktivity (například spotřební technika) aktivně obracejí proti ostatním přírodním strukturám, mohou sice uspokojovat ně které lidské nebiologické potřeby, ale pouze tak, že znovu poškozují Zemi i člověka. Svými provozními nároky, svým nepřírodním půso bením i svým komplikovaným návratem mezi přirozené struktury (po skončení své kulturní životnosti) zamořují evolučně formovanou přírodu. Hmotné bohatství tímto způsobem proto dlouhodobě vznikat nemůže. Trvalo přibližně jedno století, než někteří lidé pochopili, že pří rodu lze trvale obelstívat jen částečně a jen podle abiotických a bio tických pravidel její vlastní spontánní konstruologie. Tyto skryté procedury technologického fungování přírody, které jsou ztělesněny už v somatické a neuronální struktuře nám podobných živočichů, zčásti intuitivně odhalili už naši předkové. Bohatství, jež neroste v souladu s těmito procedurami, ale jen v souladu s predátorským duchovním základem kultury, který v novověku rozvinula produk tivně orientovaná věda, se proto po dosažení jistého objemu příliš rychle znehodnocuje.35) Ba co víc, jeho rozsah ohrožuje Zemi i člo věka. Jako by to, co okolní příroda sama aktivně nepodporuje, to, pro co člověka evolučně nevybavila, nebylo vhodné ani pro kulturu. Protože aktivně protipřírodní těla spotřební techniky nejsou kom patibilní s přirozenými systémy, nezahrnují procesy své vnitřní při rozené obnovy, a rozkladné přírodní procesy – a to často nezávisle na tom, zda fungují či odpočívají – je spojitě přeměňují v odpad. Ale odpad je naštěstí více nebezpečný pro svého původce (člověka, kulturu) než pro Zemi. Již jsme naznačili, že také fyzická nepřítomnost člověka v abio tickém produktivním procesu je ambivalentní. Protože abiotické bo 34) Je zajímavé sledovat, jaké rozpaky vyvolává u dnešních ekonomů hodnocení fy
ziokratismu. „Vážným omylem fyziokratů bylo, že nahlíželi na zemědělské renty jako na plod jakési hodnototvorné produktivní síly přírody. Nepochopili to, co později pocho pili angličtí klasikové – že renty jsou důsledkem omezené nabídky půdy…“ Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení…, s. 36. 35) Dnešní úspěchy úzké vědecké racionality při technologické exploataci přírody dob ře ukazují, že dílčí racionalita je služebná, že je to jen jedna složka komplexní lidské psychiky, která, má-li sloužit člověku, musí zůstat podřízena celku lidského organismu: evolučně starší emocionalitě, intuici, požadavku zachování života.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170590
99 hatství dnes produkuje kulturou vytvořený a nastavený ekonomický proces s minimální účastí člověka, protipřírodnost technického sys tému postrádá antropologickou negativní zpětnou vazbu se Zemí. Jeho hlavní pozitivní zpětná vazba (užitek, zisk) je sociálně i ekolo gicky necitlivá a z dlouhodobého hlediska může vést ke zhroucení systému. I proto je výše uvedená vnějšková podobnost abiotického produktivního procesu s přirozenou biotickou technologií zavádějí cí. Z našeho evolučně ontologického pohledu36) je totiž podstatné, že automatizovaný produktivní proces, který s podporou úzké vě decké racionality vznikl zpředmětněním silné protipřírodní kulturní intencionality (predátorského paradigmatu), technickou aktivitou omezuje a poškozuje slabou spontánní intencionalitu přirozenou: narušuje směřování přirozené evoluce k udržení evolučně dosažené úrovně života.37)
Mohou všichni vyhovět nárokům práce intelektuální? Osobnostní nároky tradiční zemědělské, řemeslné a do jisté míry i průmyslové práce, v nichž se lidé střetávali především s přírodní mi procesy a strukturami (jimž byli evolučně přizpůsobeni), moh la bez větších problémů splnit společenská většina. Spolu s přesu nem ekonomického zájmu z výroby na obchod, spotřebu a služby, tj. i na marketing, reklamu a vnucování málo užitečných služeb a věcí širokému okruhu spotřebitelů, jsou sofistikovanou výrobní i kulturní sférou stále více požadovány různé formy bezprostřed ně neproduktivní mentální práce.38) V nynější spotřební informačně síťové společnosti, v níž se rozšiřuje sféra správy, řízení, kontroly 36) Zatím nejširší koncept evoluční ontologie obsahuje práce Šmajs, J. Filosofie – obrat
k Zemi. Praha: Academia 2008. 37) Termínu „udržení“ dáváme v tomto kontextu přednost před termínem „rozvíjení“. „Velký třesk“ ve vývoji biosféry, který nastal před přibližně šesti sty miliony let a při němž v relativně krátké době vznikly všechny stěžejní formy pozemského života, se ne může v krátké etapě existence našeho biologického druhu zopakovat. Celé třídy života již vymřely (např. prvohorní členovci trilobiti) a také biologické druhy dnes (zejména vinou člověka) „…povětšinou pouze smutně čekají, až se změny v jejich prostředí nahromadí v takové míře, že jim nezbude nic jiného než způsobně vyhynout“. Flégr, J. Zamrzlá evoluce. Praha: Academia 2006, s. 19. 38) Pomineme-li osobnostní nároky této relativně nové sociokulturní aktivity, vzniká zde obtížně řešitelný problém kontroly účinnosti této bezprostředně neproduktivní aktivity i problém zdrojů pro její financování.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170590