Laura Vuolaová: má životní láska – před dvaceti lety. Živě jsem si pamatoval na naše první setkání, k němuž došlo na vánočním večírku fakulty politických věd ve čtvrtém patře nové univerzitní budovy: Laura ve vínově červeném roláku a s tmavou rtěnkou na rtech; moje rozpaky a posléze radost, když z večírku nakonec odešla se mnou; procházka přes zasněžené centrum k Lauřinu bytu v Loďařské třicet sedm. Pamatoval jsem si také, jak jsem po roce každodenních hádek šel v zimě neutěšeně černým a profukujícím centrem zpátky do Töölö. Laura brzy odhalila pravdu: chyběla mi ctižádostivost, cílevědomost a nestál jsem o kariéru. Kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že protiklady se přitahují, vylíčil bych mu svůj příběh s Laurou. Ve vestibulu Porthanie jsem musel projít detektorem kovů. Sundal jsem si opasek i boty, tak jako skoro všude, kam jsem poslední dobou přišel. Všechno jsem dostal nazpátek od strážné se zarudlýma očima, která si mlčky odhodila obarvené vlasy z obličeje, sedla si zpátky na židli a pokračovala v rozehrané střílečce na telefonu. Vystoupal jsem po točitých schodech do druhého patra. Minul jsem kavárnu v prvním patře, kde jsem před dávnými časy v nějakém jiném životě sedával a někdy i celé hodiny prodebatoval nad jedním šálkem kávy. Skleněné dveře ve druhém patře byly zamčené, takže jsem na zdi zmáčkl tlačítko, nad nímž stálo: Zvoňte jen jednou – k porozumění nám stačí málo. Zazvonil jsem jen jednou a zadoufal, že mi někdo skutečně porozumí.
7. Někdy si člověk pamatuje správně. Laura stále měla dlouhé tmavé vlasy, lehce zkadeřené a rozčísnuté uprostřed na pěšinku, rovnoměrně jí splývaly podél světlých, téměř bledých tváří. Vystouplé lícní 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170299