Spasitel (Ukázka, strana 99)

trhlo, když kulka přerušila spojení mezi tělem a duší, a on sledoval, jak Bobův pohled pohasíná a jak z Boba odchází život. „Ty,“ zařval velitel a ukázal na jednoho z mužů v první řadě. „Jsi na řadě. Pojď sem!“ V téže chvíli přiběhl mladý srbský vojín, který předtím zabil nadporučíka. „U nemocnice se střílí.“ Velitel zaklel a mávl na řidiče. V dalším okamžiku motor se zařváním naskočil a džíp zmizel v soumraku. Býval by mohl Srbům povědět, že nemají důvod se znepokojovat. Protože v nemocnici nemohli střílet žádní Chorvati.

Neměli zbraně.

Boba nechali ležet na místě, s obličejem zabořeným do černého bahna. Jakmile se setmělo natolik, že je Srbové ve stanu nemohli vidět, vystoupil z řady, sklonil se nad mrtvého kapitána, uvolnil uzel a vzal si jeho červený šátek.

96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170297

Kapitola 8

Středa 16. prosince

Jídlo

Bylo osm ráno a to, co mělo být nejchladnějším šestnáctým prosincem v Oslu za posledních čtyřiadvacet let, bylo nadále ponořeno do noční tmy. Harry vyšel z budovy policejního ředitelství s klíčem od bytu Toma Waalera, který si vyzvedl proti potvrzení u Gerda. Kráčel s vyhrnutým límcem kabátu, a když zakašlal, jako by ten zvuk zmizel v bavlně, jako by chlad způsobil, že vzduch je těžký a kompaktní.

Lidé v ranní špičce uháněli po chodnících, nemohli se dostat dost rychle pod střechu, Harry však kráčel táhlými dlouhými kroky a lehce se pohupoval v kolenou pro případ, že by guma jeho martensek chtěla po zledovatělém sněhu sklouznout.

Když odemykal mládenecký byt Toma Waalera v centru města, nebe nad Ekeberským kopcem teprve začínalo blednout. Byt byl několik týdnů po Waalerově smrti zapečetěn, ale pátrání nepřineslo žádné výsledky, které by poukazovaly na případné komplice v pašování zbraní. Přinejmenším to prohlásil šéf kriminálky, který je také informoval o tom, že případ bude „poněkud upozaděn“ kvůli „jiným naléhavým úkolům“.

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170297

Harry rozsvítil v obývacím pokoji a opět konstatoval, že v bytech zemřelých panuje specifické ticho. Na zdi proti lesknoucímu se nábytku s černým koženým čalouněním byla připevněna obří plazmová obrazovka s metr vysokými reproduktory po obou stranách, které byly očividně součástí hifi soupravy. Na ostatních zdech viselo několik fotografií s kubistickými motivy v modré barvě, to, čemu Ráchel říkala pravítkové a kružítkové umění.

Vešel do ložnice. Oknem sem pronikalo šedé světlo.

Místnost byla uklizená. Na psacím stole stál monitor, ale nikde neviděl počítač. Nejspíš ho odvezli, aby ho prozkoumali. Ovšem mezi důkazními materiály na policejním ředitelství ho nezahlédl. Harry měl zakázáno se případem jakkoli zabývat. Oficiální zdůvodnění znělo, že ho policejní inspekce vyšetřuje kvůli Waalerově vraždě.

Jenže on se nedokázal zbavit pomyšlení, že je mezi kolegy někdo, kdo nepotřebuje, aby byly odkryty všechny karty.

Harry se právě chystal vyjít z ložnice a vtom to uslyšel.

V bytě mrtvého už nepanovalo naprosté ticho.

Nějaký zvuk, vzdálené tikání, mu nahnal husí kůži a způsobil, že se mu napřímily chlupy na paži. Vycházelo to ze šatní skříně. Harry zaváhal. Pak otevřel dveře skříně. Na dně přímo před ním stála otevřená kartonová krabice. Ihned poznal bundu, kterou měl Waaler na sobě oné noci na Kampenu. Nahoře na bundě ležely náramkové hodinky a tikaly. Tikaly tak, jak tikaly poté, co Tom Waaler strčil okýnkem ve dveřích výtahu paži k nim do kabiny a výtah se pomalu rozjel a paži mu uřízl. Oni pak ve výtahu seděli s tou paží ležící mezi nimi, voskovou a mrtvou jako urvaná část figuríny, jen s tím podivným rozdílem, že tahle měla hodinky. Hodinky, které tikaly, které se nechtěly zastavit, ale žily, jako v tom příběhu, jejž otec četl Harrymu v dětství, ten o zvuku tlukoucího srdce zavražděného člověka, které se nechtělo zastavit a nakonec dohnalo vraha k šílenství.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170297