7
ˇ ENSKY ´ KONTEXT DELIKVENCE MLA ˇE ´ DEZ SPOLEC
a perspektivu jeho dalšího vývoje a kdyby pokud možno nezahrnoval věznění. Ovlivňování kriminality zvyšováním hodnoty práce, resp. omezováním nezaměstnanosti by rovněž dávalo větší naději na snížení její úrovně, a to speciálně kriminality mládeže. Takové programy se však zatím v Evropě zkoušejí jen sporadicky a u nás ještě méně.
7.3
Subkultura extre ´ mnı´ chudoby
Nejchudší vrstva obyvatel, o níž se někdy mluví jako o nejnižší třídě, nebo dokonce o podtřídě (underclass), má svou přes mnoho generací udržovanou subkulturu, která je některými sociology pokládána za téměř jedinou možnou reakci na život ve velmi nepříznivých ekonomických podmínkách. Podle teorie Waltera Millera (viz Adlerová et al., 1991), formulované koncem padesátých let našeho století, není primární příčinou delikventního chování mládeže pocházející z chudých rodin nepřekročitelná bariéra, na niž mladí lidé narazí při hledání pracovních míst, ale subkultura nejnižší společenské třídy, v níž vyrůstají. Tato subkultura je vybaví takovou životní orientací, která je odlišná od orientace ostatních společenských tříd. S ní je delikventní chování (zvláště páchané ve skupinách) snadněji slučitelné než s orientací, jíž jsou vybavovány děti jiných společenských vrstev. Subkultura nejnižší společenské třídy je výsledkem vývoje, který trval řadu generací. Není přímo totožná se subkulturou násilí (viz předchozí kapitolu), ale má k ní blízko. Miller charakterizuje subkulturu extrémní chudoby následujícími šesti ohnisky, kolem nichž se v této subkultuře otáčí život muže: Muž se především zabývá maléry. Maléry jsou pro něj jednak rizikem, protože ho mohou přivést do rukou soudů a represivních orgánů společnosti; zároveň jsou pro něj výzvou, protože mu mohou dobýt v jeho referenční skupině vysokou prestiž. Zvítězí-li např. v hospodské rvačce a unikne-li postihu za její následky, bude svou skupinou považován za hrdinu. Mladý muž z nejnižší třídy chce být tvrdý. Domnívá se, že je vhodné, aby při všech příležitostech předváděl svoji sílu. Na druhé straně soudí, že by si zadal, kdyby někdy projevil svou citovost, resp. citlivost. Ideál tvrdého chlapíka může být u mnohých mladých mužů reakcí na nepřítomnost otce v rodině; mladý muž se potom poučuje o „náležitém“ mužském chování od svých silácky se chovajících vrstevníků. Další pozitivně hodnocenou vlastností v subkultuře chudoby je vychytralost. Kdo dokáže někoho „převézt“, „položit na lopatky“, „utřít“ apod., ten je také vrstevníky ceněn. V subkultuře chudoby je silnější než v jiných společenských vrstvách orientace na vzrušení, na povyražení. Tím se mladí lidé brání monotonii života v nevzhledných a uniformních městských čtvrtích. Rvačky, pitky, experimentování s drogami, sexuální excesy a podobné druhy chování je „nabuzují“. Extrémně chudí lidé věří na osud častěji a silněji než lidé z jiných vrstev. Domnívají se, že svou životní dráhu mohou ovlivňovat jen málo nebo vůbec ne. Přitom ale rádi osud pokoušejí hráčstvím. Konečně mají silnou potřebu osobní samostatnosti. Velmi špatně snášejí autority jakéhokoli druhu, které by je chtěly usměrňovat. Tento záporný postoj k autoritám je patrný už na chování dětí z extrémně chudých rodin k učitelům ve škole. Jako větší pak chudé
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170294
ˇ A DELIKVENCE ´ DEZ MLA
děti s oblibou používají takovéto fráze: „Nikdo mě nebude nikam postrkovat“, „Nikoho nepotřebuju, vystačím si sám“.
Je pozoruhodné, v jak velké míře se uvedené charakteristiky subkultury extrémní chudoby shodují s charakteristikami vězeňské subkultury, jíž se zabýváme v kapitole věnované tradičním způsobům intervence.
7.4
Vliv me ´ diı´
7.4.1
Vliv me ´ diı´ na zloc ˇ innost
O vlivu médií, a zejména televize na socializaci dnešních dětí a mládeže ve vyspělých zemích nemůže být pochyby. Děti a dospívající sledují televizi nejvíce ze všech médií. Čas, který věnují sledování televize, je v průměru delší než všechny jiné mimoškolní (resp. mimopracovní) činnosti, jimž se děti a dospívající v naší kultuře věnují. Kvalifikovaný odhad týkající se severoamerické mládeže uváděný Hamburgem (1992) konstatuje, že průměrný dospívající v době, kdy dovršuje osmnáctý rok, má za sebou 11 000 hodin strávených ve škole a 15 000 hodin strávených sledováním televize. Podle Giddense (1989) věnuje britské dítě školního věku sledování televize během jednoho roku čas, který je ekvivalentní jednomu stu dní strávených ve škole. Ve Spolkové republice Německo – podle Blažkova (1995) přehledu opřeného o německé prameny – se dítě dívá na televizi v průměru 102 minut denně. (Není to však delší doba, než jakou v této zemi věnují konzumaci televize dospělí. Průměrný dospělý ve starých spolkových zemích věnuje televizi denně 168 minut, a v nových spolkových zemích dokonce neuvěřitelných 209 minut.) Západoněmecké míře konzumace televize dospělými osobami zhruba odpovídají i údaje českých průzkumů, i v nich je zřetelná tendence ke zvyšování průměrného počtu hodin u televize za den s věkem dotazované osoby. (U nás jsou nejnáruživějšími konzumenty televize občané ve věku 60–69 let, ti udávají časové parametry průměrného denního sledování televize zhruba odpovídající občanům bývalé Německé demokratické republiky.) Sledování televize dětmi má ve vyspělých zemích stále vzestupný trend, potvrzený i u nás Sakem (1996); podle jeho průzkumů významně klesl mezi roky 1982–1996 zájem mladistvých o četbu novin, časopisů a knih, o návštěvy výstav, divadel a galerií a také o aktivní sportování. Naopak mírně stouplo navštěvování diskoték a sledování televize. V televizním vysílání jsou pro mládež nejpřitažlivější filmy, programy zaměřené na populární hudbu, zábavné pořady a české seriály. Při srovnání mládeže se skupinami starších lidí je hlavním patrným rozdílem vyšší zájem lidí středního věku a vyššího věku o zpravodajství, publicistiku, vážnou hudbu a o náboženské pořady. Zanedbáme-li navštěvování diskoték, dá se souhlasit se Sakovým závěrem, že obecně klesá kvantum času, jež u nás mladí lidé mezi 15–18 roky věnují aktivnějším způsobům vstřebávání kultury, které by mohly být protiváhou
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170294
7
ˇ ENSKY ´ KONTEXT DELIKVENCE MLA ˇE ´ DEZ SPOLEC
pasivního sledování televize. (Sakův longitudinální výzkum se bohužel nezaměřuje na kvantum času věnované televizi; používané indexy umožňují jen relativní porovnání jednotlivých aktivit, jimž se mládež věnuje.) Uvedené údaje z výzkumů konzumace televize vypadají velmi znepokojivě a zhusta jimi argumentují ti, kteří by rádi prosadili přísnou kontrolu televizního vysílání či jiných forem neblahého mediálního působení na mládež. Proti tomu se dá namítnout, že také antropologové studující společnosti žijící na úrovni lovecko-sběračské shledávají, že jen zhruba čtvrtinu všeho času bdělého života věnují tito lidé na obstarávání potravy a její přípravu; zbývající tři čtvrtiny času se příslušníci pospolu žijící skupiny věnují náboženským úkonům, hrám a vyprávění příběhů. Problém tedy není v kvantu času, které je věnováno zdánlivě málo užitečným činnostem, ale v obsahu těchto činností, v míře propojenosti těchto činností s univerzálně sdíleným světonázorem společnosti a v míře sociální kontroly nedospělých jedinců. Postindustriální společnost je společnost v jistém smyslu roztříštěná a v jiném smyslu velmi masová. Televize ji potenciálně může integrovat – velké množství lidí sleduje tytéž programy a takto se napojuje na svou kulturu. Může však mít i vliv dezintegrační – s určitými disponovanými jedinci může vytvářet spiklenecké spojenectví, v němž jsou syceny jejich asociální sklony. Tím je televize – bezpochyby nejmocnější médium – opravdu nebezpečná. Jinak řečeno: Zlo a násilí nemusí mít destruktivní účinky, je-li dětem prezentováno v kontextu, jenž těmto projevům dává smysl v přijatém kulturním rámci a nejsou-li tyto děti, jak krásně praví ruština, bezprizorné. Dítě, jež na takový rámec není dostatečně napojeno a o které se nikdo dospělý nezajímá, pak může násilí považovat za legitimní způsob prosazování lidských potřeb. Až násilí vytržené z kulturního a vztahového kontextu představuje hrozbu pro společnost. Mladí lidé u nás, stejně jako celá populace, nejčastěji sledují soukromou televizní stanici Nova, jejíž socializační působení hodnotí skupina expertů zahrnutá do již citovaného Sakova šetření jako nejškodlivější. Stanice Nova je mezi čtyřmi celostátními stanicemi hodnocena experty nejvýše v těchto čtyřech škálách „negativních jevů“: samoúčelné zobrazování násilí a jeho zlehčování, vulgární zobrazování sexu a lidského těla snižující lidskou důstojnost, agresivita zaměřená proti některým náboženským, politickým, sociálním, etnickým či jiným skupinám, špatný příklad pro děti a mladistvé ohrožující jejich psychický, morální a sociální vývoj. Mínění expertů samozřejmě ještě nepředstavuje důkaz o škodlivosti určitého televizního kanálu. Televize – a to zvláště soukromá, šířící tzv. popkulturu, jež vyhovuje většinovému vkusu – je u nás novým jevem a dobře se hodí na to, aby byla obviňována z vlivu na různé další negativně hodnocené nové společenské jevy, tj. aby byla démonizována. Ona je totiž nejviditelnějším ztělesněním du-
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170294