7
ˇ ENSKY ´ KONTEXT DELIKVENCE MLA ˇE ´ DEZ SPOLEC
a perspektivu jeho dalšího vývoje a kdyby pokud možno nezahrnoval věznění. Ovlivňování kriminality zvyšováním hodnoty práce, resp. omezováním nezaměstnanosti by rovněž dávalo větší naději na snížení její úrovně, a to speciálně kriminality mládeže. Takové programy se však zatím v Evropě zkoušejí jen sporadicky a u nás ještě méně.
7.3
Subkultura extre ´ mnı´ chudoby
Nejchudší vrstva obyvatel, o níž se někdy mluví jako o nejnižší třídě, nebo dokonce o podtřídě (underclass), má svou přes mnoho generací udržovanou subkulturu, která je některými sociology pokládána za téměř jedinou možnou reakci na život ve velmi nepříznivých ekonomických podmínkách. Podle teorie Waltera Millera (viz Adlerová et al., 1991), formulované koncem padesátých let našeho století, není primární příčinou delikventního chování mládeže pocházející z chudých rodin nepřekročitelná bariéra, na niž mladí lidé narazí při hledání pracovních míst, ale subkultura nejnižší společenské třídy, v níž vyrůstají. Tato subkultura je vybaví takovou životní orientací, která je odlišná od orientace ostatních společenských tříd. S ní je delikventní chování (zvláště páchané ve skupinách) snadněji slučitelné než s orientací, jíž jsou vybavovány děti jiných společenských vrstev. Subkultura nejnižší společenské třídy je výsledkem vývoje, který trval řadu generací. Není přímo totožná se subkulturou násilí (viz předchozí kapitolu), ale má k ní blízko. Miller charakterizuje subkulturu extrémní chudoby následujícími šesti ohnisky, kolem nichž se v této subkultuře otáčí život muže: Muž se především zabývá maléry. Maléry jsou pro něj jednak rizikem, protože ho mohou přivést do rukou soudů a represivních orgánů společnosti; zároveň jsou pro něj výzvou, protože mu mohou dobýt v jeho referenční skupině vysokou prestiž. Zvítězí-li např. v hospodské rvačce a unikne-li postihu za její následky, bude svou skupinou považován za hrdinu. Mladý muž z nejnižší třídy chce být tvrdý. Domnívá se, že je vhodné, aby při všech příležitostech předváděl svoji sílu. Na druhé straně soudí, že by si zadal, kdyby někdy projevil svou citovost, resp. citlivost. Ideál tvrdého chlapíka může být u mnohých mladých mužů reakcí na nepřítomnost otce v rodině; mladý muž se potom poučuje o „náležitém“ mužském chování od svých silácky se chovajících vrstevníků. Další pozitivně hodnocenou vlastností v subkultuře chudoby je vychytralost. Kdo dokáže někoho „převézt“, „položit na lopatky“, „utřít“ apod., ten je také vrstevníky ceněn. V subkultuře chudoby je silnější než v jiných společenských vrstvách orientace na vzrušení, na povyražení. Tím se mladí lidé brání monotonii života v nevzhledných a uniformních městských čtvrtích. Rvačky, pitky, experimentování s drogami, sexuální excesy a podobné druhy chování je „nabuzují“. Extrémně chudí lidé věří na osud častěji a silněji než lidé z jiných vrstev. Domnívají se, že svou životní dráhu mohou ovlivňovat jen málo nebo vůbec ne. Přitom ale rádi osud pokoušejí hráčstvím. Konečně mají silnou potřebu osobní samostatnosti. Velmi špatně snášejí autority jakéhokoli druhu, které by je chtěly usměrňovat. Tento záporný postoj k autoritám je patrný už na chování dětí z extrémně chudých rodin k učitelům ve škole. Jako větší pak chudé
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170294