víš – mě, nějakou starší paní a dva další týpky… a ten policajt na nás celou dobu mířil pistolí na světlice, jak idiot.“ „Ježíš!“ vykřikla Rita. „A pak? Odvezli vás na fízlárnu?“ „No jasně, čuráci, rovnou ke Dvěma lvům. Měli tam děsný chaos, mě zavřeli do cely s dvaceti dalšíma lidma a nechali nás tam trčet bez vysvětlení až do rána.“ „A co matka se ségrou? Ty taky sbalili?“ zeptala se Rita. „To jsem tehdy vůbec netušil. Nedovolili nám telefonovat nebo tak. Ani náhodou. Ani žádné jídlo, absolutně nic. Jen fízl pokaždý zařval, ať držíme huby a jméno toho, kdo šel k výslechu. Mě vzali až druhý den odpoledne. Fakt jsem myslel, že mi tam v tý cele hrábne.“ Zapalovali jsme si jednu od druhé a poslouchali s otevřenou pusou. Venku bylo příjemně, bylo už docela teplo. „U výslechu byli ti fízlové nejdřív celkem v pohodě, ale to jen tak zkoušeli, vylízanci. Když jsem jim neprozradil, s kým jsem byl na demonstraci a kdo mi o ní řekl a tak, zmydlili mě tak, jak to za celej život neudělal ani můj vlastní fotr!“ Tlustá ho chytla za ruku. „Jeden z těch fízlů mě pak chytl pod krkem a prskal mí přímo do ksichtu. Že prej ještě uvidím. Že mě teď pustí, ale že si mě ještě podají. Jako si podávali mýho tátu. Museli to vyčíst někde v nějakém záznamu nebo co. O tátovi.“ „Že prej to tam maj všechno zapsaný. Kdo kam jezdí na dovolenou, kdo má koho na Západě nebo tak. Fakticky všechno, říkala to teta Anula mojí matce. Úplně všechno!“ vložila se do toho rozohněně Rita. „To je jasný, Rito, všichni víme, že to mají zapsaný,“ uklidňovala ji Tlustá. „Jo, a k tomu mají nahrávky. Nahrávali to všechno na videokameru, celé to shromáždění, mají na tyhle věci k dispozici nejnovější techniku. Věděli dokonce, že jsem tam byl s mámou a ségrou. A furt chtěli vědět, kdo další tam ještě byl. Tak jsem jim řekl, ať se kouknou na to svoje video, když jsou tak hustý. Takže hned jakože další rána do žaludku. Oni vědí, jak člověka zmlátit, aby neměl modřiny na viditelných místech,“ řekl a povytáhl si tričko. Pod žebry měl modřinu jako prase. „Pak mi ještě jednu naložil ten druhej fízl, a pak jakože ať se těším nashledanou, že prej jim neuteču. Leda že bych měl křídla a přeletěl za kopečky. Kretén. A že prej když ségru vyhodí za měsíc ze školy, tak pak jim ty další lidi možná i sám přijdu nabonzovat.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170289
Zůstali jsme zticha. „Pak mě pustili. Matka na mě čekala před fízlárnou. Hned se rozbrečela a pořád jen chtěla slyšet, jestli mě bili.“ „Tak jsi jí neřekl, že jo, ne?“ zeptal jsem se. „Jasně, že ne,“ řekl Majky. „Matka toho všeho měla i tak dost, tak jí nebudu ještě přidávat, ne? Ona se ségrou naštěstí nějak z náměstí utekly s nějakými lidmi a schovaly se do jednoho dvora, dokud se to tam trochu neuklidnilo. Takže se potom v pohodě dostaly domů…“ Vybavil jsem si, jak jsme i my s paní Ostrowitzovou, její dcerou a těmi dvěma pány trčeli schovaní v kumbálu v bytě v Měděné. Ale nikomu jsem o tom neřekl. „Šetrně jsem matce naznačil, že Ninu vyhodí ze školy. Ať to pak pro ni není takový šok. Ani ji to moc nepřekvapilo. Jen už potom celou cestu domů mlčela.“ „Tvoje matka si fakticky vytrpěla svoje, s tvým tátou a tak všechno,“ konstatovala Rita dojatě. Tlustá pořád držela Majkyho za ruku. „To je pravda. Vždyť ale takhle se vám to všechno ještě víc zkomplikovalo, ne? Musela jít na tu demonstraci i ona s Ninou?“ řekla najednou. Majky se k ní otočil. Nepochopil, že to byla narážka. „Vždyť právě. Šla tam kvůli tátovi. Já taky. On by chtěl, abychom tam šli,“ odpověděl a opřel si hlavu Tlusté o rameno. „Co bude se ségrou?“ zeptala se Rita. „No, asi půjde na učňák. Na chemické učiliště do Slovnaftu. Tam ji vezmou. Zařídil to jeden známý od nás z kostela.“ „Tak aspoň že tak,“ oddechla si Rita. „Není to sice bůhvíco, ale prej je tam sranda – chodí tam můj bratranec, vyprávěl mi to. Jsou tam většinou kluci, ale i nějaké holky, a je tam pohoda…“ Rita se snažila, ale všichni jsme věděli, že je to na hovno, a ne pohoda. Majkyho ségra chodila na gympl, protože byla výborná studentka. Hrozně chytrá, šikovná. Z učňáku pak mohla jít leda tak do hajzlu. Do továrny, a ne na vysokou. Za půl hodiny – to jsme už seděli u Mamuta – jsme už měli lepší náladu a dobře jsme se bavili. Po pěti pivech jsme to potom zabalili, protože Rita musela být v osm doma. Majky šel vyprovodit Tlustou na Štrkovec a já vzal Rona 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170289
na procházku ke Starému mostu. Byl jsem přiopilý, a tak se mi v hlavě mlelo všechno možné. Obdivoval jsem Majkyho pro jeho odvahu. Ale nezáviděl jsem mu. Byl čím dál víc hrozně nasraný, na celý svět, na všechny možné problémy, které měl, a o které se přičinil v podstatě jen tím, že byl z takové rodiny. Že jeho táta nebyl jen nějaký obyčejný člověk, ale že právě on musel chodit do kostela a takové ty věci. Jenže na druhou stranu – kdyby všichni dělali jen to, co se od nich očekává, tak to by bylo taky úplně k ničemu. To bychom tu pak všichni pochodovali v SSMáckých uniformách, zpívali ruské písničky a věřili všem těm kravinám, co nám pořád cpali do hlavy. Vzpomněl jsem si zase na ty lidi z kumbálu. Kdoví, jestli i pan Ruml má nějaké děti. A jestli ty jeho děti mají taky ustavičně problémy jen proto, že to jsou jeho děti. Určitě ano. A děti doktora Toriského. A Dada – ta holka, ta židovka. Kdoví, jestli i ji by nevyhodili ze školy jen kvůli tomu, že byla na té demonstraci, kdyby se nám nepodařilo ukrýt se u paní Vargové. Bylo fakt příjemně. Taková jarní atmosféra, že se člověk hned cítí veseleji a zimní depky jsou pryč. Anebo to bylo z těch pěti budvarů, co jsem vypil. Bylo mi fajn. I když ty ostatní věci byly nanic. I když jsem žil zrovna v zemi, kde se děly takové věci. A tak vůbec. Neuměl jsem to přesně určit, ale měl jsem prostě dobrý pocit. Napadlo mě, že možná i proto, že tu Dadu nechytli, a tím pádem nevyhodili ze školy; i díky mně. Že jsem jim pomohl uniknout před policajtama. Že jsem udělal něco dobrého. ***** Naši odletěli na Kubu, já zůstal sám doma, a tak mě napadlo, že jsem vlastně ještě neprozkoumal tu péčkovou kazetu – tu, na kterou se tehdy před pár týdny koukali naši se Žalmanovými. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, jen pár fotek v nějakém německém časopise u Marcela Vrány, ještě na základce. Bylo mi jasné, že něco takového si Vlasto nedal do nočního stolku. A tak jsem začal hledat – nejdřív v ložnici, tam měl Vlasto většinu svých věcí. Prohlédl jsem psací stůl a šuplíky – byly plné všelijakých papírů, ale kazeta tam nebyla. Jen různá lejstra, zápisy z porad, z práce, z rybářského svazu a tak. Ve spodním šuplíku jsem objevil i vkladní knížku na jeho jméno, legitimaci KSČ a milicionářskou legitimaci. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170289