98
tak fakt menoval, ty vole, Alois Kašpar, to je tragédie, měli děcko, tak na něho brali ty dávky, tak sme to ještě nějak lepili. Taky sme chodili na brigády, takle pomáhat někde. Já mám řemeslo, já su montér. Sem chodil na průmku. Sem se na to vysral, na tu maturitu, to pro mě nebylo, to učení, kde se chceš učit, doma jede televize, bráchové řeknou pojď na pivo, tak radši deš na pivo. Já sem využíval toho, že umím svařovat, a tak sem sem tam něco posvařoval, za to sou pěkný prachy, jenže když seš vožralej, tak toho moc neposvařuješ. Kdybych měl prachy, tak si koupím švajcaparát a otevřu si dílnu. Ale, kurva, copak já můžu mít nějakou dílnu, copak já su nějaké podnikatel? Bráchové, rozumíš, vlastní bráchové by mně to rozkradli a rozprodali. Tams měl nejlepší nic nemít, jak ten svatej František, jak říkala babička, pak ses moh klidně ožrat, a když ti obrátili kapsy, stejně tam hovno našli…“ Paloš se hlasitě rozchechtal a vzápětí rozkašlal. Tak je to vždycky, říkal si Kraus, chci se zasmát a rozkašlu se, jako by ty zbědované plíce věděly, že tu není nic k smíchu. „Už musíme jít zpátky, ne?“ zeptal se Paloš. „Ne, nemusíme, času je dost.“ „Já vím, doktorka ti říkala, že máš se mnou mluvit, abych se jako vykecal. To je terapie. Tak já se teda vykecám. Tak sme skončili v té boudě, po smrti rodičů, protože ten novej majitel byl chytrej, to byl výdup zleva, on se s náma nehádal, on nás vlastně přechcal. Že ať se teda vystěhujem, když neplatíme, po smrti rodičů, víš? On nám nabídl prachy, že když mu podepíšem nějakej papír o vyrovnání, že nám dá třicet talířů na dlaň. Napřed sme ho hnali, ten byt má, kurva, nějakou cenu, ne? Ale potom, víš, co sou to hotový peníze, potom sme se málem pozabíjeli, jak sme se báli, že to jeden z nás tajně podepíše a prachy si nechá.
možná že odcházíme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170246