šaty z igelitu ����������������������������������������� 98
ještě zůstávala v sále opery. „Já to tehdy přece vůbec ne‑ věděla! Vůbec jsem nevěděla, že s ním půjdeš tančit, že se ti nabídne sňatek a ty mu na něj kývneš!“ „A změnilo by se tím něco, má drahá?“ „Ne,“ odsekla, „to v žádném případě. Souhlasila bych tak jako tak.“ „Vidíš. A já také. Tehdy navíc tak krásně tančil… Byla jsem celá popletená.“ „Teď vzpomínám já, tak mě laskavě nepřerušuj. Ten večer… byla jsem pyšná, že si vybral zrovna mě — takové děvčátko. Vždyť bych mu ještě dva roky před tím mohla tancovat na nohách, sedávat na klíně! Ale ne. Vedl mě sálem s desítkou zlatých divadelních lustrů… A když se nade mnou skláněl, svítily za jeho hlavou jako svatozář!“ „Já vím. Mluvíš mi z duše.“ „Přesně to jsem chtěla slyšet,“ poznamenala Marléna ironicky, „jak ty na něj vzpomínáš.“ „Nebuď zlá. Jen si to přiznej, vždyť to byl krásný den pro nás obě. Dodnes vidím záři těch lustrů a jeho obličej a cítím, jak se nosem se dotýkal mého spánku… Vidím ho pokaždé, když rozsvěcujeme světla tady v pokoji. A jsem zase na okamžik oslepená tou krásou.“ „Krásou mého zásnubního daru.“ „Ano. Ale ten lustr byl i můj zásnubní dar. Konvička přeci říkal: ‚To abyste nikdy nezapomněly na naše první setkání.‘… A opravdu! S každým rozsvícením vidím ten krásný večer!“ „Ještě aby ne. Měla jsi ve tváři výraz tupého blaha,“ zasmála se Marléna zle. „Bylo mi sedmnáct!“ „Zrovna jako mně.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170245