šaty z igelitu ����������������������������������������� 98
ještě zůstávala v sále opery. „Já to tehdy přece vůbec ne‑ věděla! Vůbec jsem nevěděla, že s ním půjdeš tančit, že se ti nabídne sňatek a ty mu na něj kývneš!“ „A změnilo by se tím něco, má drahá?“ „Ne,“ odsekla, „to v žádném případě. Souhlasila bych tak jako tak.“ „Vidíš. A já také. Tehdy navíc tak krásně tančil… Byla jsem celá popletená.“ „Teď vzpomínám já, tak mě laskavě nepřerušuj. Ten večer… byla jsem pyšná, že si vybral zrovna mě — takové děvčátko. Vždyť bych mu ještě dva roky před tím mohla tancovat na nohách, sedávat na klíně! Ale ne. Vedl mě sálem s desítkou zlatých divadelních lustrů… A když se nade mnou skláněl, svítily za jeho hlavou jako svatozář!“ „Já vím. Mluvíš mi z duše.“ „Přesně to jsem chtěla slyšet,“ poznamenala Marléna ironicky, „jak ty na něj vzpomínáš.“ „Nebuď zlá. Jen si to přiznej, vždyť to byl krásný den pro nás obě. Dodnes vidím záři těch lustrů a jeho obličej a cítím, jak se nosem se dotýkal mého spánku… Vidím ho pokaždé, když rozsvěcujeme světla tady v pokoji. A jsem zase na okamžik oslepená tou krásou.“ „Krásou mého zásnubního daru.“ „Ano. Ale ten lustr byl i můj zásnubní dar. Konvička přeci říkal: ‚To abyste nikdy nezapomněly na naše první setkání.‘… A opravdu! S každým rozsvícením vidím ten krásný večer!“ „Ještě aby ne. Měla jsi ve tváři výraz tupého blaha,“ zasmála se Marléna zle. „Bylo mi sedmnáct!“ „Zrovna jako mně.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170245
Mámení prvního valčíku ����������������������������� 99
„Byla jsem zamilovaná!“ „Ach, ta tvá lyrická duše,“ podotkla žena jízlivě. Roz‑ hovor ji už nudil. „Jsi hrubá.“ „A ty naivní.“ „Tak dost! To stačí. Všechno hezké zkazíš. Vždycky jsi všechno hezké zkazila, Marlo,“ ukončila rozmíšku Adla. Tóny se ztrácely. Stíny figurek omdlely. Hrací skříň‑ ka zmlkla. Nebyl už nikdo, kdo by ji natáhnul. Marléna zůstala v pokoji sama. Měly spoustu možností, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Moh‑ ly číst, jejich knihovna byla plná neotevřených knih. Četly ale jen Polův Milion a hledaly místa, kam se plavila Kon‑ vičkova flotila. Mohly pečovat o zahradu, už dávno by to potřebovala. Místo toho obíraly pavučiny ze starých su‑ chých vazeb. Mohly psát romány, ve svých ložnicích měly těžké dubové stoly a zlaté psací soupravy. Nedělaly ale nic jiného, než že v Zeleném pokoji pily zelený čaj. Čaj zele‑ ný jako naděje, jako návrat z putování ve stejně zelených dálkách, čaj svěží jako mořský vzduch. Pily ho a mluvily. „Pořádaly jsme čaje.“ „Čajové slavnosti,“ upřesnila Adla. „Slavnosti? Párty! V zahradě,“ oponovala druhá. „V zimní zahradě?“ „V létě,“ poklepala si Marléna na čelo. „Dokážeš si představit odpolední čaje ve sněhu?“ „Ty myslíš na zahradě!“ „No ano!“ „To máš pravdu. Myslím, že byly oblíbené. Myslím, že tu bývalo i hodně hostů…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170245
šaty z igelitu ���������������������������������������� 100
„Kam všichni zmizeli?“ Adla se na Marlénu pátravě podívala. „Asi jsme je zapomněly pozvat.“ Marléna Adle pohled oplatila. „A jak se to mohlo stát?“ „Nevím,“ odmlčela se Adla. „Kolikrát se zamýšlím nad věcmi, které mi vytanou na mysli a o kterých nevím, zda se vůbec staly… Je možné, že jsme to ani nebyly my, kdo rozesílal pozvánky…“ Dál hovořily dámy tiše a pomalu. Váhaly s řečí jako šachisté s tahem. Snad tak otevřeně rozprávěly poprvé. V nudné samotě jejich odpolední by se však bylo čemu divit. Ta s vlasy tmavšího odstínu šedi po chvíli vstala. Posta‑ vila se oknu. Vyhlížela do zahrady. Zahrazené zeleně za zdí. „Jeho odchod mi vzal radost,“ řekla pak. Ticho. „Kdo ti řekl, že odešel? On pouze nepřišel. A v tom je zásadní rozdíl, drahá!“ Ticho. „Co kdybychom uspořádaly čaj?“ otočila se od okna v náhlém vnuknutí Marléna. Druhá z žen se na ní pobaveně a shovívavě usmála. „Výborný nápad. To tu ještě nebylo. Doteď jsme totiž čaj vlastně vůbec nepily,“ zasmála se a dál si hrála s ka‑ mejí na krku. „Myslela jsem velký čaj. Odpolední. V zahradě. Na čerstvém vzduchu. S živou hudbou. S portýry, mladými, krásnými. Se svačinou. Měly bychom nové šaty. Ušité na míru, probůh, hlavně nic z konfekce. A já, já bych si konečně mohla zatančit valčík! Na nové melodie! Také
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170245