jako kdyby neutekly žádné roky. Ale blbosti jsou to pořád enormní.“ Po jeho emigraci jsme se vídali jen tak jednou za dva, za tři roky. Žije v Mnichově. Viděli jsme se na schůzce matu‑ rantů z roku 1949, kdy jsme maturovali. Dva spolužáky jsem poznal okamžitě, Jelínka a ještě jednoho kamaráda. Poznal jsem je okamžitě, poněvadž jsem je měl zafixovaný, ale nikoho jinýho jsem nepoznal. Není divu, sešli jsme se po šedesáti le‑ tech. Takový setkání odsuzuje František Dvořák, ačkoliv se jich zúčastňuje taky, takže to asi nebude tak tragický, když tam chodí. S Oldřichem Jelínkem jste se poznali už na střední škole, že? Ano, na vyšehradským gymnáziu. Do primy jsme myslím nastoupili, když nám bylo tak jedenáct. Chodili jsme spolu do třídy. Takže nás spojovalo nejenom výtvarno, ale i přátel‑ ství školní. Po devětačtyřicátým roce už to na tom gymnáziu nebylo takový, jako předtím. Ale potom, když jsme šli na vejšku, si s námi zase osud pohrál, protože Jelínka vyloučili ze studia pro takovou nepřizpůsobivost, tak musel jít na rok pracovat do továrny. A když se vrátil, znovu jsme se spolu ocitli v tom samým ročníku. To bylo dost groteskní. Jinak to nelze nazvat, i když ta doba groteskní nebyla. Právě ty naše „hrozný blbosti“, jak říká moje žena, patřily jednak k mládí, ale taky tak nějak i k té době. Jak jste vlastně dospěli k tomu, že jste začali pracovat spolu? To vzniklo z takovýho ostychu. Z ostychu chodit se ně‑ kam o něco doprošovat sám. Když člověk přišel ve dvou, tak neměl žádnej ostych. Bylo to řešení ze studu a ostychu před‑ kládat věci. To bylo důvodem, proč jsme to dali dohromady. Došlo k tomu koncem školy, v posledním ročníku, kdy jsme se chystali do praktického života. Začali jsme spolu chodit nejdřív po novinových a časopiseckých redakcích, teprve po‑ tom přišly knižní redakce. 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170186
Měli jste spolu i ateliér? Ne, neměli. Olda měl takovej malej krcálek a já měl jen půlku pokoje u rodičů, takovou ohraženou část. Dnešní mladí lidé jsou jaksi nějak bojovnější, spíš si něco seženou. Taky je to dnes snažší. Jak ta vaše spolupráce vypadala? Každej jsme nakreslili jednu figurku. A snažili jsme se, aby ty figurky nebyly úplně jiný. Naučili jsme se dělat takovej společnej styl. Ale byla to strašná blbost. Nakonec jsme sami od sebe zjistili, že to je blbost. Ale jak říkám, pomohlo nám to odstranit stud. Olda pak taky pokračoval v ilustraci kní‑ žek a nakonec odešel do emigrace v takový nesmyslný době, protože to bylo na rozmezí šedesátýho sedmýho a šedesátýho osmýho roku. Prosadil se venku jako grafik? Já upřímně řečeno nevím. A vlastně to neví nikdo. On přišel do emigrace už poměrně ve vyšším věku, s určitým názorem, který tam mohl třeba někomu připadat cizí. Ono je něco ji‑ nýho, když člověk odejde v pětadvaceti, třeba po absoluto‑ riu vysoký školy, a něco jinýho, když odejde ve zralým věku. Někdy to byl úplný omyl. Pamatuju se, jak jeden ze starších kolegů, Vladimír Fuka, vždycky chtěl emigrovat do Ameriky. Do žádný jiný země než do Ameriky. Když nakonec odešel, začal v Americe obcházet redakce a ukazovat své ilustrace, protože u nás byl známej a renomovanej výtvarník. Jenomže tam přišel v době, kdy jeho američtí kolegové z nějakýho dů‑ vodu stávkovali. On nevěděl přesně, jak to tam chodí a ne‑ znal vztahy výtvarníků s redakcemi a tak začal pro nějaké nakladatelství dělat, čímž se v očích svých kolegů pasoval do role stávkokaze a měl s tím potom veliký potíže. Nikdy se v Americe nechytil, ačkoliv to byl jeho sen, a na sklonku života a kariéry se musel přesunout do Německa, protože to bylo blíž a i německá mentalita mu byla bližší. 92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170186
Uvažoval jste někdy o emigraci? Samozřejmě že ano. Chtěl bych vidět člověka mé generace, kterej by o tom aspoň na okamžik neuvažoval. Samozřejmě že jsem chtěl. Ale ono to bylo vždycky takový složitý. Byli tu rodiče, a pak troška jakéhosi vlastenectví, ačkoliv já vždycky říkám, že to, co lidi nazývají vlastenectvím, je to vlastně zba‑ bělost, jen je to hezčí název pro tu zbabělost. U nás v té době žádné vlastenectví neexistovalo. To byl jen absolutní odpor vůči tehdejšímu režimu. Ale kupodivu jsme se mohli věnovat svý profesi a zajímavejm oborům, byl tu kreslenej film a ilu‑ strace pro děti, nakladatelství Albatros, kde byl politický do‑ hled minimální, téměř nulový. Víte, já jsem jeden z mála, kterej nepodepsal Antichartu. Nebylo jednoduchý se tomu vyhnout. Já si pamatuju, že si pozvali mě, Františka Vláčila a Břetislava Pojara do filmového klubu, kde s námi o tom mluvili. Jenomže Vláčil se stačil tak rychle opít, že nebyl schopen konverzace, a my s Pojarem jsme mluvili v tom smyslu, že v Krátkém filmu existují přá‑ telské vztahy. Takže jsme nic nepodepsali a oni nic neodvy‑ sílali, protože jsme blábolili samý nesmysly. Ale když jsem říkal, že Werich musel dělat režimu ústupky, tak ho na jednu stranu chápu. Jiří Trnka je dělal taky, aby vůbec udržel studio a aby tam mohl natočit všechny ty svý geniální filmy. Stýkal se s nejrůznějšími papaláši, ale často jen proto, aby zakryl svý opravdový názory a myšlenky. Byla to absurdní doba, doba předstírání, lží a nejrůznějších podvodů. Do jistý míry to vě‑ děly obě strany, záleželo jen na individuálním přístupu toho kterýho člověka. S Trnkou jste se znal? Ano, znali jsme se. Já jsem k němu cítil velkou úctu. Začal jsem dělat nějaké filmy právě ve studiu Bratří v triku, kte‑ rému pořád šéfoval Trnka. Trnkovo slovo tam mělo velkou váhu a taky se dovedl o lidi postarat. Když jsme dělali se Sta‑ nislavem Látalem Robinsona Crusoe, tak všichni odváděli svou práci dokonale a s nadšením. Když Trnka potřeboval, 93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170186