jako kdyby neutekly žádné roky. Ale blbosti jsou to pořád enormní.“ Po jeho emigraci jsme se vídali jen tak jednou za dva, za tři roky. Žije v Mnichově. Viděli jsme se na schůzce matu‑ rantů z roku 1949, kdy jsme maturovali. Dva spolužáky jsem poznal okamžitě, Jelínka a ještě jednoho kamaráda. Poznal jsem je okamžitě, poněvadž jsem je měl zafixovaný, ale nikoho jinýho jsem nepoznal. Není divu, sešli jsme se po šedesáti le‑ tech. Takový setkání odsuzuje František Dvořák, ačkoliv se jich zúčastňuje taky, takže to asi nebude tak tragický, když tam chodí. S Oldřichem Jelínkem jste se poznali už na střední škole, že? Ano, na vyšehradským gymnáziu. Do primy jsme myslím nastoupili, když nám bylo tak jedenáct. Chodili jsme spolu do třídy. Takže nás spojovalo nejenom výtvarno, ale i přátel‑ ství školní. Po devětačtyřicátým roce už to na tom gymnáziu nebylo takový, jako předtím. Ale potom, když jsme šli na vejšku, si s námi zase osud pohrál, protože Jelínka vyloučili ze studia pro takovou nepřizpůsobivost, tak musel jít na rok pracovat do továrny. A když se vrátil, znovu jsme se spolu ocitli v tom samým ročníku. To bylo dost groteskní. Jinak to nelze nazvat, i když ta doba groteskní nebyla. Právě ty naše „hrozný blbosti“, jak říká moje žena, patřily jednak k mládí, ale taky tak nějak i k té době. Jak jste vlastně dospěli k tomu, že jste začali pracovat spolu? To vzniklo z takovýho ostychu. Z ostychu chodit se ně‑ kam o něco doprošovat sám. Když člověk přišel ve dvou, tak neměl žádnej ostych. Bylo to řešení ze studu a ostychu před‑ kládat věci. To bylo důvodem, proč jsme to dali dohromady. Došlo k tomu koncem školy, v posledním ročníku, kdy jsme se chystali do praktického života. Začali jsme spolu chodit nejdřív po novinových a časopiseckých redakcích, teprve po‑ tom přišly knižní redakce. 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170186