Co tedy obnášel tento program, určený – na to nezapomínejme – pro zemi s pokulhávajícím hospodářstvím a inflací, která vcelku nestojí za řeč? Vyšší daně, omezené vládní výdaje a trvale extrémně vysoké úrokové sazby (když krize začala, zvedla Brazílie tyto sazby takřka na padesát procent). Jinými slovy, brazilská vláda zavedla neobyčejně tvrdou měnovou a fiskální politiku, která zaručovala, že země v roce 1999 prodělá opravdu hlubokou recesi. Program pro Brazílii byl zvláštním způsobem extrémní a připomínal téměř karikaturu politik, k nimž se v předchozím roce uchýlily asijské státy. A stejně jako mnoho karikatur kladl důraz na charakteristické rysy předmětu svého zájmu. Jádrem politiky, kterou Washington vnutil mnohým ze zemí postižených krizí, byl téměř pravým opakem keynesiánsnké smlouvy. Tváří v tvář hospodářské krizi tyto státy nabádal, aby zvedly úrokové sazby, osekaly výdaje a zvýšily daně. Proč by si měl člověk šedesát let po Keynesovi myslet, že je dobře rozejít se tak nekompromisně s keynesiánskou smlouvou? Očividně kvůli předpokládané potřebě získat za každou cenu znovu důvěru trhů. Jako první bylo vyloučeno australské řešení – nechat prostě měnu oslabit. Základním stavebním kamenem reformního programu, který po desetiletích vysoké inflace přinesl zemi cenovou stabilitu, byl fixní směnný kurz mezi brazilským realem a americkým dolarem. Brazílie i Washington se bály, že vzdát se tohoto fixního kurzu by bylo z hlediska důvěry investorů smrtící. Pravda, člověk by mohl uspět s námitkou, že real byl, řekněme, přibližně o dvacet procent nadhodnocený a devalvace o těchto dvacet procent by zemi přinesla víc užitku než škody. Nikdo ale nevěřil, že dvacetiprocentní devalvace je realistická strategie. Jeden americký představitel to shrnul větou: „V rozvojových zemích neexistují malé devalvace.“ Jak se tedy země měla devalvaci realu vyhnout? MMF mohl Brazílii poskytnout peníze, které by pak země spolu s vlastními devizovými rezervami použila na podporu realu na devizových trzích. Pokud by ale nebylo možné podniknout něco proti odlivu kapitálu, tyto peníze by nejspíš brzy došly. Jediný nástroj, který se momentálně nabízel, představovalo výrazné zvýšení úrokových sazeb – dost vysoké na to, aby lidi přesvědčilo, že ponechat peníze v Brazílii je výhodné i navzdory podezření, že se měna nakonec přece jen dočká devalvace.
HRA O DŮVĚRU
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170178
To ale nebylo všechno. Když trhy dospěly k názoru, že Brazílie představuje velké riziko, usoudily zároveň, že jádrem brazilských problémů je vysoký rozpočtový deficit. Dnes můžeme toto hodnocení zpochybňovat. Brazilská vláda ve skutečnosti zas tak vysoké dluhy neměla – v poměru k národnímu důchodu o poznání nižší než mnohé evropské země či Japonsko. Navíc byl tento deficit z větší části důsledkem samotné krize – vysoké úrokové sazby vyhnaly do výše vládou vyplácené úroky, zatímco v důsledku propadu ekonomiky poklesly daňové výnosy. (Při „normální“ míře zaměstnanosti a běžných úrokových sazbách by byl brazilský rozpočtový deficit poměrně nízký.) Jaký však mělo smysl se přít? Investoři byli přesvědčeni, že pokud by Brazílie urychleně nesnížila schodek státního rozpočtu, propadla by se do hluboké krize, v čemž měli zajisté pravdu, protože by tu krizi sami vyvolali. (A v lednu 1999 to skutečně udělali.) Vtip je v tom, že uplatňovat hospodářskou politiku, která je z hlediska základních ekonomických parametrů smysluplná, k zajištění důvěry na trzích nestačí už jen vzhledem ke strachu ze spekulativních útoků, které se právě vinou toho strachu nakonec naplní. Potřeba získat důvěru může totiž zemi zabránit v provádění jinak rozumné politiky a přimět ji sledovat jinou, která by za normálních okolností připadala všem scestná. Nyní se na situaci podívejme z hlediska těch chytrých ekonomů, kteří dělali politiku ve Washingtonu. Ti si uvědomovali, že mají co dělat s ekonomikami, k nimž investoři chovají jen velmi křehkou důvěru. Země, která Spojené státy a MMF žádá o pomoc, je téměř z podstaty věci zemí, která už zažila zdrcující útok na svou měnu a očekává další. Hlavním politickým cílem tedy musí být zklidnění tržních nálad. Ale protože krize se může dostavit právě jako důsledek strachu z ní, rozumná hospodářská politika k získání důvěry trhů nestačí. Je třeba zohledňovat očekávání, předsudky i vrtochy trhu. Či spíš vlastní představy o tom, jaká asi tato tržní očekávání budou. A právě to znamenalo konec keynesiánské smlouvy. Mezinárodní hospodářská politika měla nakonec s vlastní ekonomikou jen velmi málo společného. Stala se amatérským cvičením v psychologii, v jehož rámci se MMF a americké Ministerstvo financí snažilo postižené země přesvědčit, aby dělaly věci, u nichž se dalo předpokládat, že je trhy přijmou příznivě. Není proto divu, že jakmile udeřila krize, letěly učebnice ekonomie z okna. 102
|
5. ZAVÁDĚJÍCÍ ROLE POLITIKY
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170178
Bohužel, ne tak jejich obsah. Dejme tomu, že Washington měl pravdu v tom, že aby se země ohrožená panikou investorů vyhnula zničující krizi, musí zvýšit úrokové sazby, osekat výdaje a bránit měnu. I dnes platí, že tvrdá měnová a fiskální politika spolu s nadhodnocenou měnou vedou k recesi. A jakou léčbu Washington nabízí? Žádnou. Předpokládaná potřeba hrát o důvěru trhů zatlačuje do pozadí běžné starosti hospodářské politiky. Zní to pěkně bláznivě, a také to bláznivé je. Vyřešili jsme tedy záhadu, kterou končila čtvrtá kapitola: proč se politice nepodařilo zamezit dopadům ničivé zpětné vazby, v jejímž důsledku se hroutila jedna ekonomika za druhou. Stalo se tak proto, že lidé rozhodující o politice uvěřili, že musí hrát o důvěru, a to znamenalo sledovat makroekonomickou politiku, která hospodářský pokles spíše prohlubovala, než aby jej zmírňovala. Bylo však opravdu nutné tuhle hru hrát? ZHORŠIL SITUACI MMF?
Mezinárodní měnový fond nemá nikdo rád. Kdyby měl, bylo by to na pováženou, protože MMF je pro národní vlády „věřitelem poslední instance“. Je to místo, kam se obracejí se žádostí o peníze, když mají problémy. A věřitelé poslední instance se s nimi podle všeho očekávání nijak nemazlí – prosebníci dostanou spíš to, co potřebují, a ne co by chtěli, a tato instituce je navíc nutí dát se co nejrychleji dohromady. Milý a láskyhodný fond by svou práci neodvedl. Opak ale nebývá nutně pravdou. To, že lidé nemají MMF rádi, ještě neznamená, že fond dělá svou práci dobře. Ostatně, od vypuknutí asijské krize se na jeho hlavu snesla záplava stížností. Pár lidí si dokonce myslí, že MMF (a americké Ministerstvo financí, které de facto politiku této instituce z velké části určuje) krizi dokonce způsobil anebo ji přinejmenším nezvládl, a tudíž nese vinu na tom, že proběhla hůř, než opravdu musela. Mají pravdu? Začněme s tím snadnějším: dvěma věcmi, které MMF skutečně udělal špatně. Za prvé, když se na MMF obrátily Thajsko, Indonésie a Jižní Korea, Fond jim obratem nařídil, aby prováděly přísnou fiskální politiku – zvýšily daně a minimalizovaly výdaje, čímž se měly vyhnout velkým rozpočtovým deficitům. Proč právě to bylo součástí ozdravného
ZHORŠIL SITUACI MMF?
| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170178