nost. Buduje ji na rostoucím ekologickém vědomí, pro které Callicot razí pojem „ecological literacy“, ekologická gramotnost. Zakládá ji na třech pojmech, převzatých z přírodovědy. Jedním je evoluční biologie, která v člověku vytváří vědomí souručenství všeho bytí, jež se evolučním pojetím stává společenstvím poutníků na cestě evoluce. Callicot to označuje jako diachronické spojení. Za druhé, ekologická biologie dodává synchronické propojení: všichni jsme součástí jednoho biotického celku. Za třetí, kopernikovská astronomie vede k uvědomění, že naše planeta je nepatrnou částečkou nesmírného a nepřátelského vesmíru. Lidstvo nabylo schopnost zničit tuto Zemi, kterou sdílí diachronicky i synchronicky se vším, co jest. Tím nabylo i povinnost omezit svůj nekonečný nárok, aby tuto konečnou Zemi nezničilo. To všechno je shrnuto v Leopoldově prosté větě: „Z dobyvatele biotického společenství se homo sapiens stává jedním z jeho rovnoprávných občanů, povinován úctou k ostatním členům a ke společenství jako celku.“ Tím vzniká možnost etiky Země, a z toho se odvozuje i její náplň: Správné je, co podporuje integritu, stabilitu a krásu biotického společenství, nesprávné to, co je narušuje. V tom jde Leopold opravdu proti proudu soudobé etiky. Ta je individualistická, zabývá se individuálními nároky či „právy“ a jejich vyrovnáním. V Kantově podání jsou individuální nároky založené na rozumu a schopnosti poznat morální zákon. V Benthamově podání jsou založené na cítění a schopnosti prožívat radost a bolest. Avšak jak formalistická etika Kantova, tak utilitaristická etika Benthamova a J. S. Millova je individualistická a nebere v potaz potřeby a zájmy společenských celků a dlouhodobých procesů. Oproti tomu Leopold — podobně jako David Hume a Charles Darwin — považuje altruismus za stejně základní jako egoismus. Člověk není jen jedinec, který se náhodně spolčuje s druhými. Jako jiní společenští živočichové, člověk je svou podstatou společenská bytost, společný zájem je i jeho zájem a je pro něho závazný. Biotické společenství má svou vlastní hodnotu, pro kterou má každý nepoškozený jedinec geneticky děděné cítění. Dnes až patologicky běžný egoismus, bez jakéhokoliv smyslu pro celek, je známkou hluboce narušené psychiky. Protože biotické společenství je propojeným celkem, ekologické myšlení jako myšlení o souvislostech je nutně holistické. Jde mu o přírodu ne jako o soubor jednotlivých zvířat a stromů, nýbrž jako o organický celek, o kterém můžeme užít pojmy jako „zdravý“ a „chorý“. Integrita, stabilita a krása celku jsou pro takové myšlení základnější než nároky individuálních bytostí. Proces — stávání, dění, vývoj — je něčím základnějším než statické bytí, než věci a osoby. Energie je něčím prvotnějším než hmota. Aldo Leopold tu podchytil dynamické pojetí skutečnosti — či „evoluční ontologii“ — které na počátku století v Americe propagovali filosofičtí myslitelé jako Alfred North Whitehead, Charles Hartshorne a další filosofové dění čili process philosophers a založil na něm ekologicky etické pojetí, pro něž nejvyšším dobrem je plynulé fungování výměny energie v celku života.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169713