nost. Buduje ji na rostoucím ekologickém vědomí, pro které Callicot razí pojem „ecological literacy“, ekologická gramotnost. Zakládá ji na třech pojmech, převzatých z přírodovědy. Jedním je evoluční biologie, která v člověku vytváří vědomí souručenství všeho bytí, jež se evolučním pojetím stává společenstvím poutníků na cestě evoluce. Callicot to označuje jako diachronické spojení. Za druhé, ekologická biologie dodává synchronické propojení: všichni jsme součástí jednoho biotického celku. Za třetí, kopernikovská astronomie vede k uvědomění, že naše planeta je nepatrnou částečkou nesmírného a nepřátelského vesmíru. Lidstvo nabylo schopnost zničit tuto Zemi, kterou sdílí diachronicky i synchronicky se vším, co jest. Tím nabylo i povinnost omezit svůj nekonečný nárok, aby tuto konečnou Zemi nezničilo. To všechno je shrnuto v Leopoldově prosté větě: „Z dobyvatele biotického společenství se homo sapiens stává jedním z jeho rovnoprávných občanů, povinován úctou k ostatním členům a ke společenství jako celku.“ Tím vzniká možnost etiky Země, a z toho se odvozuje i její náplň: Správné je, co podporuje integritu, stabilitu a krásu biotického společenství, nesprávné to, co je narušuje. V tom jde Leopold opravdu proti proudu soudobé etiky. Ta je individualistická, zabývá se individuálními nároky či „právy“ a jejich vyrovnáním. V Kantově podání jsou individuální nároky založené na rozumu a schopnosti poznat morální zákon. V Benthamově podání jsou založené na cítění a schopnosti prožívat radost a bolest. Avšak jak formalistická etika Kantova, tak utilitaristická etika Benthamova a J. S. Millova je individualistická a nebere v potaz potřeby a zájmy společenských celků a dlouhodobých procesů. Oproti tomu Leopold — podobně jako David Hume a Charles Darwin — považuje altruismus za stejně základní jako egoismus. Člověk není jen jedinec, který se náhodně spolčuje s druhými. Jako jiní společenští živočichové, člověk je svou podstatou společenská bytost, společný zájem je i jeho zájem a je pro něho závazný. Biotické společenství má svou vlastní hodnotu, pro kterou má každý nepoškozený jedinec geneticky děděné cítění. Dnes až patologicky běžný egoismus, bez jakéhokoliv smyslu pro celek, je známkou hluboce narušené psychiky. Protože biotické společenství je propojeným celkem, ekologické myšlení jako myšlení o souvislostech je nutně holistické. Jde mu o přírodu ne jako o soubor jednotlivých zvířat a stromů, nýbrž jako o organický celek, o kterém můžeme užít pojmy jako „zdravý“ a „chorý“. Integrita, stabilita a krása celku jsou pro takové myšlení základnější než nároky individuálních bytostí. Proces — stávání, dění, vývoj — je něčím základnějším než statické bytí, než věci a osoby. Energie je něčím prvotnějším než hmota. Aldo Leopold tu podchytil dynamické pojetí skutečnosti — či „evoluční ontologii“ — které na počátku století v Americe propagovali filosofičtí myslitelé jako Alfred North Whitehead, Charles Hartshorne a další filosofové dění čili process philosophers a založil na něm ekologicky etické pojetí, pro něž nejvyšším dobrem je plynulé fungování výměny energie v celku života.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169713
Myslitelé, kteří chtějí zdůraznit protiklad mezi důrazem na úctu k životu a důrazem na úctu k Zemi, většinou přehlížejí, že proces je právě život a že „plynulé fungování výměny energie“ je jen velmi složitý způsob, jak říci žití. Rozpor je spíše mezi dynamickým a statickým pojetím skutečnosti. Pokud život chápeme dynamicky jako dění či proces, pak úcta k životu vyústí ve stejných zásadách jako úcta k Zemi — což vlastně podle Leopolda označuje celek života a všeho, co jej podporuje. Zachovat Život stejně jako zachovat Zemi, pokud obojí chápeme jako dění, znamená ochraňovat a zachovávat mnohotvárnost druhů. Nejde o zmrazení dnešního stavu. Vymírání i množení patří k procesu života. Jde o to, že ve zdravém dění druhy v geologickém čase vznikají rychleji, než vymírají. Dnes je na pováženou to, že lidstvo ničí daleko rychleji, než druhy stačí vznikat, a že zároveň ničí reprodukční schopnost druhů. Nejde o zmrazení vývoje: jde o zdravý vývoj — či snad o zdravý život Země. Velkou předností Leopoldovy etiky Země je obtížné uznání, že Země je soustava života — a že k životu patří i smrt, i když se nám bytostně příčí to doznat. Albert Schweitzer si toho byl zjevně vědom, avšak snažil se problém obejít. „Nevím, proč mezi jednotlivými vůlemi k životu dochází k boji, jen usiluji o smíření.“76 Schweitzer dál žil s odvěkou, usilovnou touhou všeho lidstva vypudit smrt ze života. Leopold dochází k uznání, že beze smrti není života. Dnes nám to názorně předvádí populační exploze. U kořene vší ekologické krize je výbuch lidské náročnosti — avšak zároveň lidské početnosti. Jak už jsme si všimli, i docela skromný nárok se stává ekologickou hrozbou, když jej násobíme šesti miliardami. U kořene ekologické krize je pak jednostranná ochrana života. Je to tak pochopitelné, tak lidské! Nic nechceme nechat umřít. Jenže když drasticky snižujeme úmrtnost, avšak nesnižujeme porodnost, populační explozi se nevyhneme. Přijmout smrt jako nezbytnou část života, to je obtížná výzva dneška. Vlastně nejen dneška. Na samém počátku 15. století vznikla v Čechách kniha, kterou považuji za jedno z nejhlubších vyjádření rozdílu mezi biocentrickou a ekocentrickou etikou. Autor, Jan ze Žatce, úředník na novoměstské radnici, ji nazval Der Ackermann aus Böhmen, v českém překladu se jmenuje Oráč z Čech77. Oráč trpce vyčítá Paní Smrti, že mu vzala jeho milovanou mladou ženu. Se zoufalým úsilím nekonečné lásky předkládá všechny biocentrické argumenty, a právě láskou, ve jménu života, chce chránit život před smrtí. Je tak nekonečně lidský — či slovy Goetheovými, all’zu menschlich. Paní Smrt — v německém originálu Pán Smrt — vznešená, vzdálená, odpovídá všemi odstíny ironie. Poukazuje, že život sám se ničí. Život není stav, je to dění, stávání, stálé rození nového — a to předpokládá, že staré bude odcházet. Jen smrt život umožňuje a dává mu cenu. Přesto Jan ze Žatce své dílo nekončí rétorickým vítězstvím Paní Smrti. Ano, všechny argumenty vyznějí v její prospěch. Přesto zůstává neodčinitelná velikost lás76 77
Podle Louise P. Pojmana, op. cit., str. 66. Johannes von Saaz, Der Ackermann aus Böhmen (Arthur Hübner, ed., Lipsko, 1954), český překlad Jaromír Povejšil, Oráč z Čech (Vyšehrad, Praha, 1994).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169713
ky k životu, která vzdor všemu říká Smrti své marné NE! Proto myslím, že Oráč z Čech s předstihem pěti set let zachytil podstatu soudobé ekologické debaty mezi biocentrickou a ekocentrickou etikou. Jsou nesmiřitelné, přesto se doplňují a ani bez jedné, ani bez druhé se neobejdeme. Aldo Leopold sdílí Schweitzerovu lásku k životu — a Schweitzerovi dědicové docházejí k leopoldovskému závěru, že boj o život není boj o nesmrtelnost, nýbrž o život dobrý — byť smrtelný.
vi. Etika záchranného člunu Přesto je tu rozdíl, i když se mi nejeví jako rozdíl mezi úctou k životu a etikou Země, nýbrž jako rozdíl v důrazu mezi Aldo Leopoldem a jeho pokračovatelem J. Bairdem Callicotem. Jednoho rozdílu jsme si již všimli. Leopoldova „Etika Země“ začíná přímo schweitzerovským vyznáním lásky a úcty k životu a opakuje známé „biocentrické“ argumenty. Vzdor tomu Callicot Leopolda představuje jako lhostejného k životu a utrpení. Pak je tu druhý rozdíl. Leopold stejně jako Callicot přijímá smrt jako součást příběhu života. Život je stálý proces zrodu a odumírání. Ani Leopold se jej nesnaží zmrazit a oprostit od smrti. Přesto ze všech Leopoldových textů, zvlášť z poetických obrázků přírody, které tvoří čtyři pětiny Obrázků z chatrče, je zjevné, že Leopold miluje život. Ano, chápe jej dynamicky jako proces rození a umírání, avšak miluje život. Nebylo by nepřesné říci, že Leopold je vlastně také biocentrista, jen má širší a nosnější představu o tom, co to je bios, život, a co to znamená život ochraňovat. V Callicotových výkladech se důraz posouvá, až se zdá, že ne život, nýbrž boj, zápolení, polemos je pravým smyslem dění a zdrojem všeho dobra, zcela podle Hérakleitovy věty: „Boj je otcem všeho“. Tu se dostáváme do výrazně odlišných parametrů. Všechny pokusy o filosofické promyšlení ekologické krize, jimiž jsme se dosud zabývali, sdílejí nevyslovený ochranářský předpoklad: příroda je v ohrožení, naším úkolem je ji ochránit. Co to znamená, o tom se vede diskuse, avšak jednoznačné je, že něco cenného je v ohrožení. Ve vší různosti jsme se stále zabývali v podstatě etikou ochrany. S představou, že základní summum bonum, z něhož se odvíjí všechna hodnota, je boj, v němž se rodí praví muži, vzniká radikálně odlišná etika, kterou Garrett Hardin78 označuje jako etiku záchranného člunu. Sama diskuse je staršího data. Začala článkem, ve kterém Kenneth Boulding79 v roce 1966 navrhl dvě metafory, kovbojskou etiku a etiku kosmické lodi. Poukázal na to, že ve vztahu k přírodě přijímala americká etika jako vzor chování kovbojů, kteří se svými stády táhli neosídleným, pohádkově úrodným krajem. Kovbojové, tehdy ještě bez kytar, před78 79
Garrett Hardin, „Living on a Lifeboat“, Bioscience 24 (1974). Kenneth Boulding, „The Economics of the Coming Spaceship Earth“ v Henry Jarrett, ed., Environmental Quality in a Growing Economy (Johns Hopkins University Press, Baltimore, MD, 1966) str. 3—14.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169713