ZROZENÍ VELMOCI
tesbury uprchl do Nizozemí, kde v lednu 1683 zemřel, opozice byla potlačena a toryové vyjadřovali naprostou oddanost Koruně. Postoj krále k nesčetným projevům sympatií se však postupem času změnil. Zatímco zprvu je vítal, neboť v nich viděl zbraň proti whigům, nakonec se postavil proti nim. Dopisy, petice a nejrůznější „prohlášení“ udržovaly vysokou hladinu společenského napětí a pomáhaly formovat „politické vědomí národa“, což bylo z jeho pohledu nežádoucí. Karel toužil po naprosté poslušnosti poddaných. Politika se měla vrátit do starých kolejí – tj. stát se záležitostí panovníka, ministrů, členů Tajné rady a držitelů státních úřadů; Whitehall měl být izolován od „veřejnosti“, aby nepodléhal jejímu tlaku. Karel II. se jen nerad smiřoval se zásahy Viléma III. Oranžského a Ludvíka XIV. do anglických záležitostí, byť byly jejich možnosti menší než na sklonku 70. let. Ve vztazích mezi Londýnem a Haagem došlo k dalšímu ochlazení, k čemuž přispěl hlavně sňatek druhé dcery vévody z Yorku, princezny Anny, s Jiřím Dánským, zaranžovaný s pomocí francouzských vyjednavačů (ve Spojených provinciích chápali manželství vzhledem k nepřátelství Nizozemí a Dánska jako provokaci). Anglický panovník byl nicméně v zásadě spokojen – francouzské subsidie (odměna za výše uvedený sňatek) mu totiž po jistou dobu umožňovaly vládnout bez parlamentu. Zřejmě nejlépe vystihl Karlovu představu o anglické zahraniční politice jeden z jeho dvořanů a zároveň diplomat Sidney Godolphin, který napsal: „Hlavním cílem Jeho Veličenstva je zachovat si co nejvíce klidu a pokud možno nemyslet na okolní svět.“ Na domácí politické scéně šlo v 80. letech takřka všechno podle Karlových představ. Dva protivládní komploty, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169250