aby se o ni někdo trochu staral, že by v ní mohla tikat časovaná bomba a ta by mohla každou chvíli vybuchnout. „Je to rakovina?“ zašeptal Scott. „Ne tak docela,“ řekla Christina a zadívala se na ruce sepjaté v klíně. „Je to takový… bujení. Doktor tvrdí, že mi ho může vyndat a ono se to už nikdy nevrátí. Ale znáš mámu, tomu by ona nikdy neuvěřila.“ Oba se pohodlně opřeli a jejich rozhovor potáhla slupka úzkosti, která nepropouštěla slova. Tahle čekárna se nepodobala žádné lékařské čekárně, ve které kdy Scott seděl; byl tu koberec se vzorem a recepční měla tmavě rudé nehty. Zavolala komusi, kdo byl podle všeho její kamarád; mluvila jakoby šifrovaně a říkala „Ježíši“ a ještě horší věci, byť tlumeně. Christina se na něj divně dívala, jako by chtěla, aby něco udělal, ale pak co chvíli zkřížila ruce na prsou a odfrkla si jako vždycky, když ji něčím štval. Scott zvedl magazín, který se s několika dalšími povaloval na prázdném sedadle. Byl to jeden z těch ženských časopisů o pleťovém mléku, rtěnkách a píchání. Prolistoval jím, jestli někde třeba nenarazí na stydké ochlupení, ale všechno to bylo schované pod plážovými ručníky, mycími houbami a velkým nóbl písmem. Našlo se tam pár bradavek, pár jich dokonce vyloženě trčelo, jenže on se tím nějak moc nedokázal nadchnout. Možná už je na to moc starý: teď byl připravený na to, co má v kalhotách. A navíc, kdyby ho recepční přistihla při tom, jak se snaží vytrhnout stránku z jejich časopisu, umřel by hanbou. Po pár dalších minutách si Christinu zavolal hluboký mužský hlas za dveřmi. Výraz na její tváři, když vstávala, byl prostě hrozný, asi jako ve filmových hororech, když se lidé usmívají a tvrdí, že jim nic není, ale ve skutečnosti se v nich pod kůží skrývá vetřelec. „Počkáš na mě, že jo?“ poprosila ho. Přirozeně na ni počkal.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169227