INDIVIDUÁLNÍ RÁZ V Z TA H O V Ě -T Ě L E S N Ý C H S O U V I S L O S T Í Tím, co stojí v popředí a co je na první pohled nejnápadnější, ovšem bývají tělesné příznaky nemoci. Pokud se ověřeně jedná o psychosomatické onemocnění, již samy ze sebe poukazují k určitým vztahovým možnostem a jejich narušení. S jistou rezervou lze totiž říci, že některé orgány a funkční systémy mají k některým vztahovým možnostem blíže než k jiným, což se týká i jejich případných poruch. (Např. žaludek má jakousi afinitu k možnosti přijímání a odmítání, ale i k uplatňování moci; dýchání má blízko k emoční atmosféře apod.) Tyto zobecňující tendence se ostatně projevují i v různých lidových rčeních, která vycházejí z každodenních laických pozorování. (Např. mít něčeho/někoho plné zuby; ležet někomu v žaludku; někoho dusit aj.) Avšak tyto postřehy lze pokládat spíše jen za povrchní a omezeně platné, ačkoliv v konkrétních případech mohou být s určitou frekvencí přiléhavé a stát se přibližnými orientačními vodítky. Avšak terapeutická praxe nasvědčuje tomu, že dokonce ani při užití standardních vědeckých výzkumných metod tu zdaleka není možné dostatečně účinné zobecnění poznatků, které by pak bylo snadné jednoznačně aplikovat na jednotlivé pacienty a onemocnění. Funkce a projevy každého jednotlivého orgánu, resp. systému jsou totiž natolik četné a rozmanité, že si prakticky použitelná psychosomatická a psychoterapeutická diagnostika vyžaduje v zásadě individuální výklad každého případu. (Např. do oběhového systému nestačí počítat jen srdce a vaskulární systém s jeho motorikou, ale i ledviny, játra, popřípadě další jednotky. Jiným příkladem složitosti je zažívací trakt se svou mnohotvárností a délkou.) Výchozí rovinou takového výkladu se musí stát explorace vztahových možností a faktických vztahů daného člověka. Přehled o těchto možnostech vyplyne z výpovědí o jeho prožívání, chování, problémech atd. i z anamnézy jeho životního příběhu (tj. zjištění toho, čím ve vztahové oblasti disponuje a co mu zůstává uzavřeno). Věc je v tom, že výše uvedená trojjediná otázka vždy vyžaduje poměrně složitou odpověď, která připouští řadu kombinací tří zmíněných 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169218
určení (tj. která vztahová možnost, vůči čemu a způsob jejího narušení). Mimo to zde vstupuje do hry také to, že tatáž danost může pro různé lidi vzhledem k jejich individuální životní zkušenosti chovat navzájem nestejnou významovou náplň atd. Značná pestrost vztahových možností, rozrůzněnost jejich poruch a početná řada životních oblastí, ke kterým mohou směřovat, na jedné straně a mnohoznačnost tělesných orgánů a funkcí na straně druhé, to vše dává vzniknout množině patrně nezobecnitelných modifikací psychosomatických souvislostí a onemocnění. Např. vztahová možnost „vydávání“ (ve smyslu uvolňování, jehož protipólem je zadržování) má množství modifikací. V první řadě je důležité, zda je svobodné nebo nesvobodné a do jaké míry. Dále je tu časový rytmus uvolňování nebo dávkování. Neméně záleží na tom, čeho se toto uvolňování týká: emocí a pocitů, chování a výkonu, myšlenek, sdělování aj. To pak se může týkat rozmanitých životních oblastí: tzv. tělesných potřeb, intimní vztahové oblasti, veřejné sféry aj. Narušení těchto vztahových možností pak spočívá v nesvobodném uzavření některých právě naznačených alternativ. Např. delší dobu zadržované emoční projevy se mohou střídat s jejich nekontrolovatelnými výbuchy. Nesvobodné sebevydávání v pracovním výkonu (workoholismus) může vést k řadě následků. Nesvobodné sebevydávání v partnerském vztahu, resp. v komunikaci ohrožuje identitu takto exhaltovaného člověka. (Jak je patrné, jde tu také o určitý poměr mezi různými vztahovými možnostmi, o jejich disharmonii.) Při tomto jen naznačeném výčtu modifikací jedné vztahové možnosti je zřejmé, že žádná z nich nemůže korespondovat pouze s jedním orgánem či funkčním systémem. Modus „vydávání“ se vyskytuje u řady orgánů: u dýchání (výdech, rýma, kašel, kýchání), u zažívacího traktu (slinění, vylučování trávicích šťáv, zvracení, vyměšování), u urogenitálního ústrojí (močení, výrony a výtoky, menstruace), v termoregulaci (pocení), u očí (pláč, slzení) ad.; zvláštní postavení zaujímá krvácení všeho druhu. Do určité vztahové možnosti je zapojena vždy celá tělesnost a do psychosomatického onemocnění je vtažen ten orgán a ta jeho dílčí funkce, jež odpovídají narušení této vztahové možnosti. Zpravidla je tu množství subtilně odstíněných alternativ. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169218
KLÍČOVÁ ROLE VÝZNAMU Čím se řídí proces určující to, který orgán, resp. systém bude vtažen do narušené vztahové možnosti? Odpověď není jednoduchá a její uspokojivé zformulování si jistě vyžádá ještě mnohá zkoumání a výklady. Na první pohled se zdá, že tu platí určitá analogie či izomorfie mezi vztahovým a tělesným prostorem, resp. dynamismem: např. přijímání, zadržování, vydávání apod. Pohyb, probíhající v dimenzi vztahových možností, se zdá mít svou analogii či izomorfismus v dimenzi tělesnosti. Avšak nelze tu vystačit se žádným povrchním mechanickým psychofyzickým paralelismem. Jak jsme uvedli, vztah sice zachovává původní jednotu tzv. duševna a tělesnosti, avšak samo vztahování je složitým, nikoliv mechanickým dějem. Navíc spolurozhoduje i smysl, kterého se danému vztahu dostává v celkové existenciální skladbě a situovanosti daného člověka. Praktická terapeutická zkušenost svědčí o tom, že záleží na specifickém významovém spojení všech dimenzí vztahu. Jinými slovy záleží na tom, jaký význam má ten či onen tělesný fenomén pro dotyčného člověka. (To je ovšem masivně ovlivněno také kulturálními, resp. všeobecně platnými antropologickými konstantami.) Ostatně vztahovost a tělesnost jdou individuálním životním příběhem každého člověka ruku v ruce od samého jeho počátku, ba početí. Vztahování dospělých k dítěti je komplexní a vždy již do sebe vtahuje jeho tělesnost. Ta proto vlastně nikdy není ničím jen biologickým a indiferentním, ale vždy již nabývá specificky lidské vztahové významnosti. Takto vztahově zvýznamněná tělesnost má dlouhodobou setrvačnost, ale nikdy nevystupuje samostatně, nýbrž vždy v určité vztahové situaci, která má svůj smysl, tj. srozumitelnost. Ostatně lze důvodně předpokládat, že způsob a míra toho, jak je do dospělé vztahovosti (rodičů) vtahována dětská tělesnost, ale i na tom, jak je sama tato dospělá vztahovost laděna, patrně závisí pozdější disponovanost dotyčného jedince k psychosomatickému onemocnění, resp. k tzv. somatizaci (tj. k tělesné odezvě na vztahové záležitosti). Již přílišná, emočně akcentovaná pozornost dospělých věnovaná některým tělesným funkcím dítěte může zanechat své stopy. Odpovídá-li vztahování 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169218