si potvrdit své vysoké mínění o sobě. Pak teprve splní svůj účel a ukáže se být naukou prospěšnou pro každého, ať ji přijímá přes mou osobu nebo přímo z vnějších informací. Aby se člověk vůbec naukou mohl řídit, musí se dokonale seznámit s její teorií. Vůbec se nesmí připustit, aby se do mystické snahy mohly vměšovat osobní sklony hledajícího: pak to už není mystická cesta, nýbrž putování v kruhu nebo dokonce k vlastní duševní zkáze. A teorie nauky nás musí poučit, co dělat s myslí, s vědomím, s vitalitou, s vnitřními popudy, vzněty, inspiracemi atd. Platí zásada, že mysl musí být umlčena. Nesmí se připustit, aby spřádala nějakou myšlenkovou osnovu, i když je to osnova líbivá, zdánlivě filozofická, nebo osnova různých vědomostí. Vědomosti, jež vzniknou ze spekulací, byť se zdály být inspirační, totiž nejsou vskutku k ničemu. Je to stále jen běžný pohled na svět, vědomosti mentální a nikdy o nich neplatí, že jsou absolutně pravdivé. Když však se mysl zcela umlčí, když se jí znovu a znovu zabrání, aby se viděné stávalo předením poznatků z apriorních předsudků, postupně se vytváří podmínka pro tzv. přímý postřeh: ten umožní viděné objevit jako zcela nový jev nebo situaci, přičemž výraz „nový“ znamená vskutku obohacování vědomostí. Jen to se stává protiváhou hotového již světa jedinců, hotového nejen vštípenou výchovou nebo jinak společenským a mravním názorem, nýbrž i vrozenými dispozicemi každého jedince. Tento hotový svět jedince, jenž byl získán zrozením, je nejmocnější bariéra, již nevědomost hájí u „duší“ propadlých bludům. Mají v tom co dělat instinkty a pudy, které jsou tmelem bytí s jeho charakteristickými znaky. V ezoterismu totiž existuje teorie, že základem osoby jako takové, osoby vybavené povahou a sklony, jsou atavismy v jejich nejhlubším pojetí, atavismy, vyjadřované tendencemi, které útlé dětství, zdánlivě tvárlivé, zcela dobře přežijí. Právě tyto tendence pak vymodelují bytost takovou, jaká se potom mravně, intelektuálně i fyzicky projeví. Apriorní předsudky, s nimiž člověk putuje po světě a používá jich k hodnocení všeho, místo aby se díval a viděl, tkví ovšem v neovládané mysli. Z toho důvodu „hlídat“ mysl neznamená pouze potlačovat její činnost, ale, a snad hlavně, řídit ji, aby se podřídila člověkově vůli. „Budu myslit jen na to, na co myslit chci“ má být heslem hledajícího. Pak soustřeďovat mysl nebude znamenat její otupování, aby emoce mohly snáze ovládat „pole ducha“, nýbrž skutečně její ovládání – bez jejího usmrcení nebo závažného otupení. A to už je teorie, jíž se má řídit ten, kdo se chce vydat na cestu koncentrace mysli. Potom tu je vědomí. Jeho stav souvisí se stavem mysli. Když někdo umlčením mysli dosáhne pouze utlumení její činnosti, dospěje též jen k utlumení
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169187