Proč měnit člověka?
Neodarwinovský pohled na biologickou podmíněnost lidské psychiky je ilustrací toho, jak může evoluční uvažování přispět do filosofických diskusí o etice, i jaké jsou jeho meze. Darwinismus se v žádném případě nemůže stát zdrojem etických norem a hodnot, ani je nemůže nikterak legitimizovat. Co však může, je nesmírně důležité: Jakmile jednou nějaké hodnoty máme, a jakmile na jejich základě sestrojíme nějaký emancipační projekt, darwinismus nám může pomoci najít takové společenské instituce, které nám budou nejlépe sloužit. Ale především nás zbavuje šupin na očích – šupin, skrze které jsme si malovali emancipační projekty tak utopické, že byly nutně určeny ke katastrofickému ztroskotání.
V oblasti horního Xingu, přítoku Amazonky, žije Semaiům podobná společnost mírumilovných lidí, která se ale, jak se zdá, dokáže také efektivně vypořádat i s ostatními. V celé oblasti se hovoří čtyřmi hlavními jazyky, a přesto zde neexistuje násilný konflikt. Všude jinde vede národnost, etnicita, rasa a náboženství k válkám, u Xingu však ne. Tito lidé jsou dokonce schopni navázat vztahy s brazilskou vládou takovým způsobem, který nížině Xingu získává respekt a autonomii. Společnou vírou deseti kmenů je, že „dobro“ je vázáno na mírumilovnost. Ta se projevuje i v mezikmenovém obchodu, kde byly značně omezeny zákony volného trhu. Každý člen společnosti považuje za hodnotné opasky a náhrdelníky ze škeblí, kamenné sekery, sůl, bavlnu, luky z tvrdého dřeva a keramické nádoby. Všichni také mají zdroje a znalosti nezbytné k jejich výrobě. Avšak v průběhu staletí došli k systému sankcí a zvyků, které úmyslně chrání monopol. Všichni vědí, že ornamenty ze škeblí vyrábějí pouze Caribové; nikdo nezískává ani neobchoduje se solí ze strachu, aby nepohoršil Menihaky; nikdo nechce keramiku, pokud nebyla vyrobena jednou z tolik obdivovaných žen kmene Waura…Vědomá kontrola obchodu slouží vztahům, které mají hodnotu samy v sobě. K autoritám přistupují Xianguos s rezervou. Každá vesnice sice má na rozdíl od Semaiů mluvčího, který ji reprezentuje v obchodování a hraje hlavní roli v ceremoniálech, ale situaci nejlépe shrnuje antropolog, jenž poznamenává: „Náčelník něco řekne, ale každý si dělá naprosto co chce“. Viz.: Watson, L.: Temné síly přírody; Fontána 1996, kap. 4.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169176
Vědomí svobody
Jakub Fatalista a jeho pán jedou odněkud někam, a aby si ukrátili cestu, rozmlouvají. „Jakube, abych ti vyvrátil tvůj mylný deterministický názor, udělám něco, co bude aktem jedině mé svobodné vůle.“ A jak to řekne, schválně spadne z koně po zádech na zem. „Ale pane,, směje se Jakub pánově hlouposti, „to přece nedokazuje vůbec nic. Bylo psáno, že pojedu s pánem odkudsi kamsi, že povedeme učené hovory a že jej já svými řečmi donutím k tak pošetilému kousku, jako je riskovat zdraví pádem z koně. Nemohlo tomu být nikdy jinak.“ Parafráze z Diderotova Jakuba Fatalisty
Svoboda a kauzalita Znamená to snad, Jakube Fatalisto, že svět je i ve své dynamice naprosto předurčen? Že vše, co je, bylo a bude, nemůže být jinak a je určeno dopředu? Že svět je mechanická hračka natažená na klíček, pimprlové divadélko, jehož herci žijí ve sladké a poněkud nepochopitelné iluzi o svých možnostech? Akceptování nebo zavržení takového postulátu je věcí víry, nikoli logického závěru nebo nutné interpretace jevů, se kterými se potýkáme. Víra je to sice logicky konzistentní a nefalzifikovatelná, avšak zcela proti „zdravému rozumu“. Jako metafyzický rámec je navíc fatalismus naprosto neužitečný. (Obvykle se také namítá, že co se týče justice a etiky dokonce přímo škodlivý, protože zbavuje odpovědnosti za činy.) Nic se z něj nedá dedukovat, vyjma takových „absurdit“, že žijeme v nejlepším z možných světů. Je-li změněna optika a svět nazírán nefatalisticky, nic to na celku ostatních teorií nemění. Fatalisté jsou ke svému názoru vedeni jediným důvodem: Totiž faktem, že vše má svou příčinu. Fatalisty v tomto smyslu byla většina psychologů 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169176
Proč měnit člověka?
20. století.126 Jako vědci byli přesvědčeni, že i lidské chování, stejně jako všechny události ve vesmíru, má své příčiny. Tento předpoklad jim připadal nezbytný, aby psychologie získala postavení plnoprávné vědy. Většina z nich ovšem zašla mnohem dál, než bylo zdrávo, a vyloučila pojem „svobodné vůle“ zcela z vědeckého slovníku. Kdyby podle nich bylo lidské jednání určováno svobodnou vůlí, nemohl by existovat systém přísných zákonů chování. Avšak sám koncept svobodné vůle odmítl zaniknout. Přežil ve změněné formě a pod jinými jmény. Neboť je-li cílem psychoterapie osvobodit pacienta od nadvlády nevědomých sil, co jiného to může znamenat, než že pacient bude moci vědomě zvažovat a posuzovat alternativy a rozhodovat se, jak se zachovat? A čím je ono rozhodnutí, když ne volním aktem? Přesvědčení, že vše má svou příčinu, je nepochybně zcela správné. Existuje však vícero druhů příčin.127 Jedním z možných typů příčin je třeba příčina rázu čistě mechanického, podobně jako když do sebe narážejí koule v kulečníku.128 Z hlediska možnosti svobody vůle je však mnohem důležitější jiný druh příčiny – totiž příčina „mentální“.129 Spíše než hledat svobodu v absolutní nezapříčiněnosti je lépe zabývat se problémem mentálních 126
Srv. Hunt, N.: Dějiny psychologie; Portál 2000, s. 477. Například Aristoteles rozlišovat příčinu materiální, formální, cílovou a účinnou. 128 Dalo by se hovořit o kvantové fyzice, kde je otázka takového druhu příčin zproblematizovaná. Jak ovšem správně poznamenává Searle, ani kdyby byla na úrovni subatomární dokázána naprostá indeterminace (a nejen inpredikabilita či imprevisibilita, jež může být vždy vysvětlena existencí „skrytých parametrů“), problém svobody vůle by to nijak neosvětlilo. Neboť statistická neurčitost v rovině částic nedokazuje neurčitost v rovině věcí, které jsou pro makroskopické organismy podstatné. Ale především: Z toho, že jsou částice určeny jen statisticky, nevyplývá, že je lidská mysl může vypudit z jejich drah. Indeterminismus ve fyzice nepodává důkaz, že existuje nebo by mohla existovat mentální energie lidské svobody, jež by mohla pohnout molekulami směrem, kterým by se jinak nepohnuly. Srv.: Searle, J.: Mysl, mozek a věda; Mladá fronta 1994, s. 94. 129 Zda-li něco takového jako mentální kauzace existuje, je pochopitelně otázkou diskuse. Spousta filosofů tvrdí, že ne. Já si však myslím, že i když nějaký jev nedokážeme uspokojivě vysvětlit redukcí, ještě to nemusí znamenat, že neexistuje, či že je iluzí. Existence mentální kauzace se mi na fenomenální rovině, v rovině první osoby, jeví jako evidentní fakt. Pro existenci mentální kauzace mluví i jevy jako psychosomatika v medicíně, některé hypnotické jevy, placebo efekt… Pochopitelně nikdo neví ani zbla o tom, jak je to možné, když to vypadá, že mysl (která má složku vědomou i nevědomou) je úzce vázána na nervový systém, tedy na něco „materiálního“, kde by snad měla platit kauzace prvního typu. 127
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169176