vil). Prošel tím, čemu se říká „duchovní krize“, která může nastat po duchovním setkání a transformaci (Grof a Grof, 1989). Ego se svým významovým kontextem může být skutečně na nějakou dobu zničeno, což může vyvolat nebývalý děs. Je-li to možné, mělo by se duchovní vědomí rozvíjet postupně pod vedením a s určitou zdrženlivostí. Já musí mít čas na inkorporaci „Boží přítomnosti“ do svých struktur vědomí a významu. Náhlé zážitky připomínající psychotickou epizodu nebo stavy navozené halucinogeny jsou riskantními zkratkami a nelze je snadno začlenit do každodenní zkušenosti; dokonce mohou vyvolat nežádoucí změny v osobnosti, jako je chronická psychotická porucha. „Úzkost ze setkání s Bohem“ je zážitek intenzivní bezhraničnosti, který vychází z neasimilované zkušenosti s nekonečným Druhým. Jeho součástí bývají perzekuční pocity a ztráta self, ale souhlasím s jungiánským názorem, že taková úzkost je současně odrazem vrozené existence archetypálního Boha (či bohů/bohyní), kterého může vědomé ego integrovat pomalu a postupně. Taková „zkušenost s Božstvím“ si zaslouží být součástí našeho chápání psychologické struktury a pomáhá nám vysvětlit radikální transformaci a restrukturaci vědomí, k nimž dochází při duchovním probuzení a dalších hluboce transformujících zkušenostech. Pokud se však Bůh vyjeví systému self, který na něj není připraven, může jeho drtivá síla rozbít významový kontext ega a vyvolat silnou úzkost, jež se může mísit s pocity studu, viny a dalšími pocity, které ego dezintegrují. Závěrem můžeme říci, že britská nezávislá škola studia self a jeho akutní zranitelnosti v kontextu mezilidských vztahů doplnila pojetí internalizovaných objektních vztahů Melanie Kleinové. V díle Heinze Kohuta (Strozier, 2001), rakouského rodáka a psychoanalytika, který žil a pracoval v Chicagu, psychologie self vyvinula kompletní referenční rámec pro teorii i praxi. Kohut za základní jednotku psychologie člověka považoval subjektivní self, a ne „vnitřní objekt“, jak tvrdila Kleinová, a zdůrazňoval náchylnost self k tomu, co nazýval „narcistickým zraněním“, bolestí či opovržením, které člověk cítí, je-li zostuzen či odmítnut. Mitchell (1988), Storolow a kol. (1994) a další zdůrazňovali spojitost takové náchylnosti s intersubjektivním a vztahovým základem. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169135