je sladěna s dogmaty zjevení. Tomistický psycholog si nemusí klást otázku po smyslu lidského života, protože na tu odpovídá tomistická etika, klade-li si otázku po smyslu individuálního jednání, činí totéž co klinický psycholog jiného ideového zaměření, jen k tomu přistupuje s jinou terminologickou výbavou. Ví, že rozum zaměřuje vůli k tomu, co je dobré, a ví, že to může být i subjektivně chtěné, ale eticky nepřístojné nerozumné zlo; klinický psycholog to bude vysvětlovat v termínech motivace. Z dnešního obecně psychologického hlediska se bude fungování vůle jevit v podstatě ve stejných principech, ale fenomenalisticky je struktura volního („volitivního“) aktu dnes složitější, než jak ji popisovala tomistická psychologie. Těmito úvahami jsme dospěli do konečné fáze našeho pojednání, totiž k závěru o životnosti klasické tomistické psychologie. Objektivní znaky (absence hesla tomistická psychologie i ve velkých slovnících a encyklopediích psychologie), zánik kdysi velmi aktivních center tomistické psychologie, snad jen s výjimkou Lovaně a washingtonské katolické univerzity, nedostatek, nikoli katolicky směrované, ale na klasických tomistických základech postavené literatury učebnicového i monografického druhu a dalších příznaků, zejména také vyslovené kritiky klíčových pojmů a tezí Tomášovy metafyziky, svědčí o tom, že klasická tomistická psychologie trvá již jen jako exkluzivní psychologický směr, avšak to neznamená, že se stala už jen historickým fenoménem. Každá tematizace lidské duše se musí vracet a vyrovnávat s Tomášovou metafyzikou lidské duše. Téma duše je současně neuralgický bod současné teoretické psychologie, neboť kolem pojmu duše se soustředily základní rozdíly v přístupu k předmětu psychologie. V současné empirické psychologii se příležitostně používá pojem „duševní život“, ale pojem duše je používán spíše v metaforickém významu. V těch směrech, kde je pojem duše odmítán, například v evolucionisticky orientované psychologii, se rovněž uplatňuje metafyzická pozice, byť nepřiznávaná – co jiného je Dawkinsův „sobecký gen“, než metafyzický konstrukt, stejně jako Freudovo libido nebo „pud smrti“. Pojem duše a jeho chápání byl v minulosti a je i v současnosti ústředním tématem filosofické, resp. teoretické psychologie. Existují ovšem i jiná, než jen tomistická pojetí lidské duše, od čistě popisného přístupu, jímž je míněn lidský duševní život (E. Kretschmer, 1963), který píše: „Duše je svět jako zážitek. Summa všech věcí, nahlížených z určitého hlediska“.162 Významný psychologický fenomenolog A. Pfänder (1933) vyvozuje z fenomenů duševního života koncept 162) Kretschmer E.: Medizinische Psychologie, 12. vyd. Stuttgart 1963; s. 5.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169107