Běsova tvář
97
I když možná by to nebylo nejhorší, pomyslel si Anton, když scházel dolů do metra. Bylo by to východisko. Nemusel bych si hledat hotel, přespal bych na stanici a až by se vyjasnilo co a jak, pustili by mě. Chvíli váhal, ale pak vzal do ruky sluchátko v telefonní budce, která byla hned vedle divadelní pokladny, a ještě jednou zkusil zavolat Iljovi Pašinovi. Byl to jediný člověk, který mu mohl v dané situaci pomoct. Ale už několik dní nezvedal telefon. Záznamník Antonovi vždycky suše oznámil, že majitel je na služební cestě. I tentokrát si vyslechl to samé, ale když už chtěl sluchátko pověsit, najednou to v telefonu klaplo a ozval se Iljův hlas: „Slyším.“ Anton polkl a najednou nevěděl, co má říct. „Iljo?“ „Ano. Kdo volá?“ „To jsem já, Anton…“ „Gromov?! To jsem rád, že tě slyším. Serafim mi říkal, že jsi volal, ale byl jsem pryč, takže ses mi nemohl dovolat. Odkud voláš?“ „Z Tverské. Plácám se po Moskvě. Celý den.“ „Dobře. Adresu si pamatuješ? Vezmi si taxíka a přijeď. Budu na tebe čekat. Nebo tě mám vyzvednout?“ „Metrem tam budu rychleji.“ „O.K.“ Ilja se rozesmál. „Ani nevíš, jak jsem rád, že už jsi na svobodě. Makej, co ti síly stačí, strašně tě chci vidět. A mimochodem, zastav se cestou v pekárně a kup chleba, tady není nic.“ „Co? Ty ses ještě neoženil?“ „Ani náhodou. Pochop, dokud nepotkám tu jednu jedinou, za kterou bych šel na kraj světa… I když, myslím, že už jsem ji potkal… Až přijedeš, tak ti to povím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169101