Ukázalo se, že jsem si spletl, kdo koho drží na řetízku. Chovatelé i prodavači stojící kolem se rozesmáli, pták se urazil a klovl mě dlouhým zobákem do hlavy. Pospíchal jsem pryč, protože pták se rozhněval a připravoval se k dalšímu úderu. „Tati,“ ozvala se najednou Alenka, „pojď sem. Podívej, to je zajímavé.“
Přestal jsem si prohlížet krystalové chrobáky, které jsme už dávno chtěli získat pro zoo, a obrátil jsem se k ní. Alenka stála před velkým, prázdným akváriem. Vedle stála židlička a na ní seděl trpaslík. „Podívej se, tati, jaké zajímavé živočichy prodává.“ „Nic nevidím,“ přiznal jsem se. „Akvárium je prázdné.“ Trpaslík smutně vzdychl a utřel si slzu. „Nejste první, opravdu nejste první.“ „Co máte v tom akváriu?“ otázal jsem se zdvořile. „Mikroorganismy?“ „To je hrozné!“ zvolal trpaslík. „Končím. Definitivně končím.“ „Tati,“ zašeptala mi Alenka tak hlasitě, že to bylo slyšet nejmíň na deset metrů, „má tam neviditelné vzdušné ryby. Sám mi to řekl.“ „Děvčátko má pravdu,“ potvrdil trpaslík. „Jsou tam obyčejné neviditelné ryby.“ „Velice zajímavé,“ prohlásil jsem. „A jak je lovíte?“ „Sítěmi,“ vysvětloval trpaslík. „Neviditelnými sítěmi. Ryby poletují, vletí do neviditelné sítě a už si je vezu domů.“ „Mohu si na nějakou sáhnout?“ „Sáhnout?“ podivil se trpaslík. „Jak ji chcete udržet?“ „Rukama.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169099