kreativity či obětavosti, tak jakékoli asociální libovůle. Takzvané zlo je cena, kterou platíme za výsadu svobody. Moc se někdy pojí se sadismem. Na něm fascinuje zejména pocit být pánem nad životem a smrtí druhého. I zde jde však o kompenzaci strachu z možné vlastní závislosti, z vlastní smrtelnosti či o uspokojení latentních homosexuálních impulsů. Jindy jde o strach ze silné ženy – v tom případě se stává moc, respektive intimní styk, instrumentem agrese a pomsty. Pro sadistu je nesnesitelný pocit bezmoci a vydanosti. Brání se tomu tak, že převede svůj narcistický problém do sexuální sféry, ve které je jeho řešení (kompenzace) konkrétně (hmatatelněji) snazší, neboť poměrně snadno najde oběť – ženu (například na základě její poddajnosti či sebetrestajících tendencí), na níž si svoji převahu odreagovává. To se děje obdobně i v sociálních podmínkách: mocenským choutkám panujícího odpovídají potřeby ochrany, podřízení i obdivu ovládaných. Často však pozorujeme – či čteme v románech – že diktátoři končí tragicky. Důvod jsme již naznačili: poněvadž je kompenzace moci vždy jen náhražkou zdravého narcismu, je mocenskost ve své podstatě nenasytná. Mocipáni se obklopují stále více důkazy své vlastní důležitosti a lidmi, již jim pochlebují, tudíž ztrácí postupně kontakt se společenskou realitou. Kromě toho přispívá nenasytná touha po absolutní moci k jejímu neustálému budování, perfekci, jež se stává pro ovládané stále nesnesitelnější. Navíc vede nemožnost naprostého ovládání ostatních k podezírání, k pravidelným výměnám vlastních pohůnků, kteří se mohou spojit proti diktátorovi. Dalším společným rysem ovládajících a ovládaných je fakt, že oba působí tím silněji, čím více se to děje bez vědomé reflexe. Například jeden známý německý politik a angažovaný evangelík, Epler, kdysi prohlásil, že nejvíc zneužívají moc – a chovají se nadutě – lidé, kteří si onu skutečnost vlastní moci neuvědomují, to jest nehospodaří s mocí s náležitou opatrností. Ono poskytnutí a přijetí moci jaksi prochází do člověka bez zábran, představa vlastní velikosti a důležitosti je příjemná a pohodlná a málokdo se zabývá s tím spojeným nebezpečím, například fascinací mocí. A jak je tomu s druhou stranou? I různé formy poddanství jsou tím zhoubnější, čím nepozorovaněji vznikají, čím více pronikly do centra osobnosti bez předchozího přezkoumání, bez konfrontace s mocí. Existuje jistá podobnost s traumatickou implantací zla v případě nemožnosti obrany. Někdy ani nezbude čas na odhadnutí hrozby poddanství, zvláště vzniklo-li náhle. Oběť – jedinec či společnost – se nachází v jakémsi šoku, zprvu nevěří vlastním očím, neuvědomuje si dosah a trvalost možné ztráty svobody, jak tomu bylo
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169097