nepřátelským „dávným obyčejům“. Svou zahleděností do patriarchálního venkovanství navazuje D. na tradici rumunského → sămănătorismu, v ruském kulturním kontextu má nejblíže k Valentinu Rasputinovi. Jako prozaik používá prostý, avšak důmyslný jazyk prokládaný krásnými metaforami a „významnými zámlkami“. Nevytváří odstíněné postavy, „člověk besarabský“, který se napájí ze zdroje jakéhosi prvotního venkovanství, je v jeho podání zvláštní lidský druh, v kterém se snoubí všechny ctnosti. Tento typ prózy ve srovnání s tvorbou sešněrovanou socrealistickými direktivami sice působil neotřele a svěže, avšak vypovídá též o tom, že autor se odmítá vyrovnat s inovacemi prózy 20. století. Pro současnou D. tvorbu je příznačný paséismus a pocit sounáležitosti k „nadnárodnímu“ křesťanství, který v něm vytváří iluzi nadřazenosti vůči nepohodlným taxonomiím kultury. Proto je estetická úroveň těchto textů poznamenána schematičností, mnohdy jde o pouhé řetězení biblických ponaučení bez náležitého zauzlení děje, které narušuje výchozí situaci. V románu Biserica Albă (1981, Bílý kostel, č. jako Dvě Kateřiny, 1986) je zápletka propracovanější, i zde však jde o pouhou ilustraci určité teze: vymítání válečného utrpení (jedná se o jednu z mnoha rusko-tureckých válek odehrávajících se v 18. století na moldavském území) budováním kostela. Představený kláštera Neamţ Paisie Velicikovski a Grigorij Potěmkin, generál carevny Kateřiny II., tu vystupují jako zprostředkovatelé spásy lidstva skrze posvátno: autor mezi nimi nečiní rozdílu, oba jsou vnímáni jako šiřitelé křesťanského ideálu bratrství, každý ovšem svými nástroji – první modlitbou, druhý bojovým činem. V této ideologické směsce je ruská rozpínavost v rumunských knížectvích nazírána jako civilizační počin. To je výklad, který vychází z autorova endemického rusofilství a na úrovni jednoho díla ukazuje, proč se D. nemohl ztotožnit s rumunskou duchovností, již svým způsobem vyjadřuje. Mezi D. divadelními hrami uvedenými na scénu počátkem 90. let vyniká Horia (1973), Frumos și sfânt (1979, Krásný a svatý) a Cervus divinus (1981). • D. d.: novely a romány Întoarcerea ţărânei în pământ (1969, Prach se obrací v zemi, č. jako Cesta Návratu, 1983, jako dramatický text Návrat na kruhy své, č. 1978), Daruri (1969, Dary), Ultima lună de toamnă (1976, Poslední měsíc podzimu, č. 1983), Clopotniţa (1972, Zvonice), Horodiștea (1975), Ora jertfirii (2000, Čas obětování), divadelní hry Doina (1958), Casa mare (1959, Velký dům), Păsările tinereţii noastre (1971, Ptáci naší mladosti), Apostolul Pavel (1998, Apoštol Pavel) aj. Veškeré překlady D. díla v Čechách byly pořizovány z ruštiny, proto též bylo autorovo jméno komoleno na Druce. Literatura: M. Cimpoi, Creaţia lui Druţă în școală (1986). vitc
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169089
DUDA Virgil, vl. jm. Rubin Leibovici, * 25. 2. 1939 Bârlad, prozaik. Syn drobného obchodníka. Studoval na Právnické fakultě Bukurešťské univerzity (1956–60). Působil jako právník v Baia Mare (1961), právní poradce ropné rafinerie v Ploješti (1961–70), redaktor a producent v Bukurešťském filmovém studiu (1972 až 1987). 1988 se usadil v Izraeli a o rok později se stal knihovníkem v telavivské Městské knihovně. Debutoval črtou v časopise Gazeta literară. – Hlavními tématy D. psychol. románů, kořeněných ironií, je společenská schizofrenie, téma vztahu jedince a kolektivu, před nímž je jedinec nucen nasazovat si masku, jež zpětně deformuje jeho pravé já, a téma „vyšetřovatele“, pozorovatele či svědka, který se snaží zachovat si nestrannost, aby dokázal co nejsprávněji pochopit skutečnosti, před něž ho život staví. Obě témata se prolínají v románu Catedrala (1969, Katedrála), jehož protagonista si svou touhu po kariéře vykládá jako dějinnou nutnost, i v románech Anchetatorul apatic (1971, Liknavý vyšetřovatel), Deruta (1973, Zmatek), Al doilea pasaj (1975, Druhá pasáž), Cora (1977), Măștile (1979, Masky) a dalších. Mučivé otázky z dob Ceaușescova „zlatého věku“ se D. snaží zodpovědět ve vzpomínkové knize România, sfîrșit de decembrie (1991, Rumunsko na konci prosince). • D. d.: Povestiri din provincie (1967, Povídky z venkova), romány Războiul amintirilor (1981, Válka vzpomínek), Hărţuiala (1984, Půtka), Oglinda salvată (1986, Zachráněné zrcadlo), Alvis și destinul (1993, Alvis a osud). jn DUMITRESCOVÁ-BUȘULENGOVÁ (DUMITRESCU-BUȘULENGA) [dumitresku-bušulenga] Zoe, * 20. 8. 1920 Bukurešť, literární historička a kritička, publicistka. Absolvovala studium anglické a germánské filologie, působila v nakladatelstvích a v Ústavu lit. historie, od 1971 profesorka světové a srovnávací literatury na Fakultě rum. jazyka a literatury v Bukurešti, od 1973 ředitelka Ústavu lit. teorie a historie G. Călinesca, členka korespondentka Rumunské akademie (1974). – V monografických studiích se zaměřila na klasiky rumunské i světové literatury – Ion Creangă (1963), Mihai Eminescu (1963), Surorile Brontë (1968, Sestry Brontëovy), Sofocle și condiţia umană (1974, Sofoklés a lidský úděl), Mihai Eminescu – Cultură și creaţie (1976, M. Eminescu. Kultura a tvorba). Zvláštní pozornost věnovala období humanismu a renesance nahlíženému v širších uměleckých a filozofických souvislostech: Renașterea. Umanismul și dialogul artelor (1971, Renesance. Humanismus a dialog umění), Renașterea. Umanismul și destinul artelor (1975, Renesance. Humanismus a osud umění), Valori și echivalenţe umanistice (1973, Humanistické hodnoty a ekvivalence) aj. lv
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169089
DUMITRESCU [dumitresku] Geo, pseudonym Felix Anadam, * 17. 5. 1920 Bukurešť, básník, překladatel a publicista. Studoval na Filozofické fakultě Bukurešťské univerzity (1939–44), současně působil v redakci několika deníků a časopisů. 1944–50 inspektor na Ústřední správě divadel a ředitel divadla v Craiově, 1953 až 1954 redaktor časopisu Iașul nou, šéfredaktor Gazeta literară (1967) a România literară (1968–70), stálý přispěvatel mnoha dalších literárních a kulturních periodik. – Pod pseudonymem Felix Anadam uveřejnil první básnickou sbírku Aritmetică (1941, Aritmetika). Jako vyzrálá básnická osobnost se představil sbírkou Libertatea de a trage cu pușca (1946, Střílet z pušky dovoleno), jíž ovlivnil další básníky své generace. Podobně jako → M. R. Paraschivescu reagoval odmítavě na předcházející vlnu hermetismu a „čisté poezie“; prosazoval silnou a působivou lyriku, jejíž novost spočívala jak ve formě a v jazykové podobě, tak v obsahu, bezprostředně vypovídajícím o všedním životě, sociálních jevech a revoltách. Společným jmenovatelem básní je úsilí o demystifikaci, nelítostná konfrontace mýtů, tradičního poetického „krásna“ a měšťáckých banalit se skutečností, ironie přecházející v grotesku a cynické gesto, úmyslné versifikační neobratnosti. Z této dekonstrukce vychází nová básnická senzibilita založená na tázání, pochybování a hledání pravdy na neočekávaných místech. Další sbírky uveřejnil po dlouhé přestávce – Aventuri lirice (1963, Lyrická dobrodružství), Nevoia de cercuri (1966, Potřeba kruhů). Dosavadní tvorbu shrnul do výborů Jurnal de campanie (1974, Deník jednoho tažení), Africa de sub frunte (1978, Afrika pod mým čelem), Versuri (1980) a bilingvního rumunsko-francouzského sv. Biliard/Billard (1981, Kulečník). Velmi rozsáhlé je jeho překladatelské dílo, mj. z R. Albertiho, Ch. Baudelaira, D. Bědného, E. Mieželaitise, R. Garyho, I. Stonea, C. Malaparta. lv DUMITRIU Petru, * 8. 5. 1924 Baziaș, prozaik a esejista. Po studiích filozofie v Bukurešti a Mnichově (1941–44) se v 50. letech prosazoval jako představitel socialistického realismu, např. schematickými romány o stavbě dunajského kanálu a o životě rybářů na moři Drum fără pulbere (1951, Bezprašná cesta) a Pasărea furtunii (1954, Buřňák, č. 1959). Od 1953 byl šéfredaktorem literárního měsíčníku Viaţa Românească, od 1956 ředitelem Státního nakladatelství literatury a umění. – Románovým cyklem Cronică de familie (1957, Rodinná kronika, č. 1959) vytvořil rozsáhlou fresku zobrazující proměny v rumunském bojarstvu za posledních sto let. 1960 emigroval do Německa. Ve Francii vydal dvě části románové fresky Bijoux de famille (1960, Rodinné šperky) a Les plaisirs de la jeunesse (1960, Radosti mládí), dále polemický román vysvětlující důvody emigrace Rendez-vous au Jugement dernier (1961, Schůzka na Posledním soudu), společensko-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169089