nepřátelským „dávným obyčejům“. Svou zahleděností do patriarchálního venkovanství navazuje D. na tradici rumunského → sămănătorismu, v ruském kulturním kontextu má nejblíže k Valentinu Rasputinovi. Jako prozaik používá prostý, avšak důmyslný jazyk prokládaný krásnými metaforami a „významnými zámlkami“. Nevytváří odstíněné postavy, „člověk besarabský“, který se napájí ze zdroje jakéhosi prvotního venkovanství, je v jeho podání zvláštní lidský druh, v kterém se snoubí všechny ctnosti. Tento typ prózy ve srovnání s tvorbou sešněrovanou socrealistickými direktivami sice působil neotřele a svěže, avšak vypovídá též o tom, že autor se odmítá vyrovnat s inovacemi prózy 20. století. Pro současnou D. tvorbu je příznačný paséismus a pocit sounáležitosti k „nadnárodnímu“ křesťanství, který v něm vytváří iluzi nadřazenosti vůči nepohodlným taxonomiím kultury. Proto je estetická úroveň těchto textů poznamenána schematičností, mnohdy jde o pouhé řetězení biblických ponaučení bez náležitého zauzlení děje, které narušuje výchozí situaci. V románu Biserica Albă (1981, Bílý kostel, č. jako Dvě Kateřiny, 1986) je zápletka propracovanější, i zde však jde o pouhou ilustraci určité teze: vymítání válečného utrpení (jedná se o jednu z mnoha rusko-tureckých válek odehrávajících se v 18. století na moldavském území) budováním kostela. Představený kláštera Neamţ Paisie Velicikovski a Grigorij Potěmkin, generál carevny Kateřiny II., tu vystupují jako zprostředkovatelé spásy lidstva skrze posvátno: autor mezi nimi nečiní rozdílu, oba jsou vnímáni jako šiřitelé křesťanského ideálu bratrství, každý ovšem svými nástroji – první modlitbou, druhý bojovým činem. V této ideologické směsce je ruská rozpínavost v rumunských knížectvích nazírána jako civilizační počin. To je výklad, který vychází z autorova endemického rusofilství a na úrovni jednoho díla ukazuje, proč se D. nemohl ztotožnit s rumunskou duchovností, již svým způsobem vyjadřuje. Mezi D. divadelními hrami uvedenými na scénu počátkem 90. let vyniká Horia (1973), Frumos și sfânt (1979, Krásný a svatý) a Cervus divinus (1981). • D. d.: novely a romány Întoarcerea ţărânei în pământ (1969, Prach se obrací v zemi, č. jako Cesta Návratu, 1983, jako dramatický text Návrat na kruhy své, č. 1978), Daruri (1969, Dary), Ultima lună de toamnă (1976, Poslední měsíc podzimu, č. 1983), Clopotniţa (1972, Zvonice), Horodiștea (1975), Ora jertfirii (2000, Čas obětování), divadelní hry Doina (1958), Casa mare (1959, Velký dům), Păsările tinereţii noastre (1971, Ptáci naší mladosti), Apostolul Pavel (1998, Apoštol Pavel) aj. Veškeré překlady D. díla v Čechách byly pořizovány z ruštiny, proto též bylo autorovo jméno komoleno na Druce. Literatura: M. Cimpoi, Creaţia lui Druţă în școală (1986). vitc
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169089