to jen bude možné. Snad velký Manitou vezme zlatokopy v ochranu.“ Přestál jsi, milý čtenáři, už někdy smrtelnou úzkost? Pravou a děsivou? Nevím. Pokud jde o mne, nepoznal jsem dosud nic takového, ačkoli jsem byl často k smrti velice blízko. Ale smrti jsem se nebál a nebojím se jí dodnes. Smrt je anděl, který dovádí boží děti k branám nebeské říše. O osud jiných lidí jsem však už takovou úzkost přestál nejednou. Jeden z těch děsů přišel právě v tento den, tento večer a v tuto noc. Věděl jsem o zločinu, který se chystá, a nemohl jsem mu zabránit. Proč mi to jen nenapadlo o několik dnů dříve? Nikdy nezapomenu na noc, strávenou v křovinách na břehu malého přítoku řeky Loux Fork. Kdyby ještě ležel sníh, světélkoval by a my bychom mohli jet po stopách i v noci. Snad bychom pak přece jen mohli zabránit vraždě. Noc však byla mlhavá, po sněhu nebylo ani památky a nebylo tu nic, co by nás k místu zločinu dovedlo. Starost a strach nám nedovolily spát a my jen čekali na zoufale pozdní úsvit příštího únorového dne. Jakmile se východní obzor jen trochu rozsvětlil, vskočili jsme do sedel a pobídli své hřebce. Stopa byla nezřetelná, ale byla tu. Měli jsme vlastně jedinou, nevelkou naději. Možná, že Burningové nezapálili oheň a Grindler a Slack je nenašli. Možná, že… Jenomže naše naděje slábla, když se už dalo rozeznat, že stopy vrahů se ke šlépějím obětí stále více přibližují. Ano. Oba lotři se již za večerního stmívání přiblížili ke zlatokopům. Stopy nás o tom přesvědčovaly zcela jasně a každý okamžik nám mohl přinést smutnou jistotu, že na prérii byly opět ničemně zmařeny dva lidské životy a že rodiny zůstanou bez otců. Již za jasného dne jsme obloukem objížděli houštinu, za kterou se stopy ztrácely. Tam, v ohybu oblouku, jsme zastavili. Zastavili se vlastně naši hřebci. Sami o své vůli, aniž bychom jim dali pokyn. U popele vyhaslého ohniště, ve vysychající krvavé kaluži, leželi dva mrtví muži. Seskočili jsme z koní a prohlédli nehybná těla. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169018
Život bratří Burningů vyhasl už včerejšího večera. Užasli jsme však, když jsme poznali, že nebyli zastřeleni, nýbrž probodnuti. Bylo to ohavné a bylo to podivné. Probodnout člověka – k tomu je zapotřebí mnohem víc odvahy než k zastřelení na větší vzdálenost. Vrahové tedy nebyli tak zbabělí, jak jsem si myslel. Ale hned mi také napadlo, že museli mít důvod, aby dali dýce přednost před kulkou. Co dělat dál? Bylo to jasné. Nesměli jsme se u mrtvých zdržet, nýbrž hnát se co nejrychleji za vrahy, kteří své oběti, jak jsme poznali, o všechno neokradli. Vzali si jen zlato, ručnice a koně, kteří jistě klušou za nimi, přivázáni k sedlům dvou lotrů. Cválali jsme po čerstvé stopě a ta, k našemu údivu, směřovala přímo k pevnůstce. Nebyl snad zločin pádným důvodem k tomu, aby se vrahové Hillocku vyhnuli? V pevnosti přece byla posádka. Sídlil tam zákon. Asi po půl hodině jízdy jsme narazili na místo, kde se vrahové zastavili. Až sem vedly stopy čtyř koní a dvou pěších mužů. Odtud však vycházely jen stopy koňské a lidské šlépěje zde zmizely. Chvíli jsme stáli a uvažovali, co to znamená. „Uff. Tudy šli rudí mužové kmene Caddo,“ řekl zasmušile Vinnetou. „A zde jim také bílí vrahové věnovali koně zabitých bratří.“ Vtip Vinnetoua vyřešil záhadu úžasně rychle a správně. Vrahové dohonili ubohé opěšalé indiány a darovali jim ukradené koně, aby od sebe odvrátili podezření z vraždy. Aby svůj zločin mohli svést na rudochy, na ty nevinné ubožáky! Proto tedy nezahynuli bratří Burningové střelou z pušky. Proto byli probodeni! Indiáni přece neměli střelné zbraně, jen luky, šípy a nože, a byli již včera vyhlédnuti k tomu, aby si za oba lotry odpykali trest. Aniž by to tušili, postavili se pod šibenici sami! Bylo to odporné. Jak nesmírnou drzost měli ti dva! Poznali jsme to i na tom, že oba páry koňských stop směřovaly k pevnůstce s jediným nevelkým rozdílem. Grindler a Slack mírně odbočili od přímého směru, nejspíše proto, aby někde cestou uložili svou kořist a dorazili do Hillocku s malým zpožděním za indiány. Dalo se očekávat, že hned po příjezdu udají rudochy na velitelství posádky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169018
Po zjištění a domyšlení podrobností ztratil Vinnetou klid. Za jízdy nepřestával odhazovat své dlouhé, černé vlasy z tváře a hněvivě svíral rty. „Můj bratr Šarlí dnes znovu vidí, kdo je lepší. Zda muž rudé nebo bílé pleti. A osud se přesto postavil k rudochům zády a náš lid je vydán zkáze a zániku. Uff!“ Co jsem mohl znechucenému náčelníku Apačů odpovědět? Nic! A ostatně jsem na námitky neměl ani čas. Na obzoru před námi se náhle vynořila skupina jezdců a blížila se tryskem k nám. I my jsme pobídli koně a tak se naše skupiny setkaly brzy, najížděli jsme na sebe stejně rychle. Šlo o vojáky z hillockské posádky, v jejichž čele jel muž s hodností poručíka a mezi muži ve stejnokrojích se tísnili dva indiáni ze kmene Caddo. Byli spoutáni a přivázáni ke svým zvířatům. Vrahové si s udáním po příjezdu pospíšili. Důstojník dal povel k zastavení. „Tak pánové! Kudy a kam?“ „Jedeme z Niobrary do Hillocku“, odpověděl jsem. „Po této stopě?“ „Tak!“ „Spatřili jste cestou něco zvláštního?“ „Yes,“ řekl jsem. „Dva mrtvé muže. Byli zavražděni a oloupeni.“ „Very well! Na chlup to souhlasí. Jak daleko odtud leží jejich mrtvá těla?“ „Tři čtvrti hodiny jízdy, sire. Vidím ale mezi vašimi vojáky dva indiány. Proč jsou spoutáni?“ „Protože oni jsou vrahy. Vedeme je k místu zločinu, aby pohřbili své oběti a sami byli pověšeni nad hroby. Mohli byste vědět, že tady, na Západě, spravedlnost mnoho cavyků nenadělá.“ „Ovšemže to vím. Někdy je ale rychlá až moc a to vím stejně dobře. Kdopak vás tak rychle přesvědčil, že se ti dva dopustili vraždy?“ „Nikdo mě nepřesvědčoval. Byli přistiženi s koňmi a puškami zabitých.“ „Kdo vám řekl, že ručnice a koně patřili zavražděným?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169018