to jen bude možné. Snad velký Manitou vezme zlatokopy v ochranu.“ Přestál jsi, milý čtenáři, už někdy smrtelnou úzkost? Pravou a děsivou? Nevím. Pokud jde o mne, nepoznal jsem dosud nic takového, ačkoli jsem byl často k smrti velice blízko. Ale smrti jsem se nebál a nebojím se jí dodnes. Smrt je anděl, který dovádí boží děti k branám nebeské říše. O osud jiných lidí jsem však už takovou úzkost přestál nejednou. Jeden z těch děsů přišel právě v tento den, tento večer a v tuto noc. Věděl jsem o zločinu, který se chystá, a nemohl jsem mu zabránit. Proč mi to jen nenapadlo o několik dnů dříve? Nikdy nezapomenu na noc, strávenou v křovinách na břehu malého přítoku řeky Loux Fork. Kdyby ještě ležel sníh, světélkoval by a my bychom mohli jet po stopách i v noci. Snad bychom pak přece jen mohli zabránit vraždě. Noc však byla mlhavá, po sněhu nebylo ani památky a nebylo tu nic, co by nás k místu zločinu dovedlo. Starost a strach nám nedovolily spát a my jen čekali na zoufale pozdní úsvit příštího únorového dne. Jakmile se východní obzor jen trochu rozsvětlil, vskočili jsme do sedel a pobídli své hřebce. Stopa byla nezřetelná, ale byla tu. Měli jsme vlastně jedinou, nevelkou naději. Možná, že Burningové nezapálili oheň a Grindler a Slack je nenašli. Možná, že… Jenomže naše naděje slábla, když se už dalo rozeznat, že stopy vrahů se ke šlépějím obětí stále více přibližují. Ano. Oba lotři se již za večerního stmívání přiblížili ke zlatokopům. Stopy nás o tom přesvědčovaly zcela jasně a každý okamžik nám mohl přinést smutnou jistotu, že na prérii byly opět ničemně zmařeny dva lidské životy a že rodiny zůstanou bez otců. Již za jasného dne jsme obloukem objížděli houštinu, za kterou se stopy ztrácely. Tam, v ohybu oblouku, jsme zastavili. Zastavili se vlastně naši hřebci. Sami o své vůli, aniž bychom jim dali pokyn. U popele vyhaslého ohniště, ve vysychající krvavé kaluži, leželi dva mrtví muži. Seskočili jsme z koní a prohlédli nehybná těla. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169018