n P r v ní fáze o b čan s ké vál ky v Kosovu
tímto aktem definitivně vystoupila z ilegality a otevřeně zahájila válku proti srbským silám. Na osvobozených územích v okolí Srbice a Glogovace se chopili moci partyzáni, zakázali zde činnost „politických stran“ – v praxi tedy odstranili paralelní administrativu LDK – a zahájili nábor a výcvik nových rekrutů. V prosinci
se Adem Demaqi pokusil UÇK adresovat výzvu k zastavení bojů. Ta však neuposlechla a pokračovala i nadále v útocích. Srbské jednotky stále nebyly schopny získat zpět kontrolu nad centrální Drenicí. Ačkoli z čistě vojenského hlediska nepředstavovala UÇK a její vláda v „osvobozené zóně“ pro Srbsko nijak závažný problém, v očích albánské veřejnosti měla nesmírnou cenu. Přispěla k přesvědčení, že jediným garantem svobody pro Kosovo bude nadále UÇK, a nikoli Rugova. Policejní jednotky se pro potlačení guerilly ukázaly jako nedostatečné. Bělehrad nicméně váhal s větším nasazením armády, jež by v Srbsku znamenalo přiznání závažnosti dosud bagatelizované krize a hrozby UÇK, což Milošević nechtěl. Navíc se obával i mezinárodní reakce, kterou by takováto ofenzíva vyvolala. Dne . března
však speciální vyslanec USA pro Balkán Robert Gelbard označil na tiskové konferenci v Prištině UÇK za „nepochybně teroristickou organizaci“. Milošević toto prohlášení pochopil jako projev souhlasu, či přinejmenším tolerance s případnou vojenskou akcí a zahájil operaci vedoucí k znovudobytí Drenice. Za záminku pak posloužil . února útok UÇK na policejní hlídku projíždějící „osvobozenou zónou“ v oblasti Likošani, při němž zahynuli policisté. Srbská strana odpověděla mohutnou ofenzívou policie a Speciálních protiteroristických jednotek (SAJ) na Glogovac, Likošani, Srbicu, Laušu a Donji Prekaz. Největší útok byl veden na sídlo Adema Jashariho v Donjim Prekazu. Jashari se zde s dalšími členy klanu, včetně starců, žen a dětí opevnil a pokoušel se vzdorovat. . března však Srbové Prekaz dobyli a všechny osoby v Jashariho domě zmasakrovali. Dokonalá koordinace akcí vyvolala ovšem domněnky o existenci propracované strategie Srbů a že útok na policejní vůz v Likošanech byl zřejmě vyprovokovanou záminkou. Vedení akcí v Drenici navíc měly v kompetenci elitní SAJ, v jejichž čele stál jeden z nejbližších Miloševićových spolupracovníků Franko („Frenki“) Simatović.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168998
V roce
již Adem Jashari nepatřil k čelním představitelům UÇK a jeho místo zaujaly mladší drenické kádry kolem Hashema Thaqiho a klanů Selimi a Llushtaku. Pro budoucí prezentaci UÇK a jednání s diplomaty a západními státníky byl mnohem vhodnější elegantní a vzdělaný Thaqi, nežli anachronický Jashari. Ten představoval spíše neformální autoritu a živoucí symbol protisrbského odboje a po smrti se stal předmětem propagandistického a mučednického kultu. Masakr v Drenici vyvolal masové demonstrace v obou komunitách, ale probudil i reakce mezinárodního společenství, které začalo chápat budoucí rizika tohoto konfliktu. Již . března navštívil Bělehrad britský ministr zahraničí Robin Cook a varoval před vypuknutím nové války v postjugoslávském prostoru. . března vydala tzv. Kontaktní skupina pro bývalou Jugoslávii (Contact Group: USA, Rusko, Velká Británie, Německo, Francie, Itálie) ultimátum v délce dnů pro stažení SAJ a zahájení dialogu s Rugovou. Jinak velmoci pohrozily tvrdými hospodářskými sankcemi. . března přicestovala do Prištiny zvláštní delegace srbské vlády v čele s vicepremiérem Ratkem Markovićem. Albánští vůdcové nicméně výzvu k jednání bojkotovali. . března bylo na schůzce velmocí v Bonnu prodlouženo ultimátum o další týdny a na SRJ bylo uvaleno embargo týkající se dovozu zbraní. Díky velkým dodávkám zbrojního materiálu z Ruska v roce
však Jugoslávie nebyla v tomto směru příliš postižena. Zbraňové embargo potvrdila i rezoluce č.
RB OSN ze . března
přijatá všemi hlasy (Čína se zdržela). Rezoluce požadovala okamžité řešení krize v souladu s instrukcemi Kontaktní skupiny a vyzývala vůdce Albánců k odsouzení terorismu a zahájení dialogu. Řešení krize vyžadovala v souladu s teritoriální integritou SRJ a v souladu se standardy Charty OSN a OBSE, tedy za nepřípustnosti změny hranic. V Kosovu mezitím eskalovala intenzita ozbrojených střetů a radikalizace UÇK. Její zdánlivě masový vzestup nebyl ovšem záležitostí profesionální koordinace, ale spíše živelnou revoltou obyvatelstva. Pokračující srbská ofenzíva a lekce z Prekazu vyvolaly mezi Albánci paniku a vedly k masovému ustavování domobran na občinových základech, v jejichž čele stáli místní klanoví pohlaváři Jashariho střihu. Ačkoli některé z těch-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168998
n P r v ní fáze o b čan s ké vál ky v Kosovu
to bojůvek v souladu s instrukcemi z Drenice byly založeny a vycvičeny již od roku
, drtivá většina „partyzánů UÇK“ se rekrutovala z řad místních vesničanů, kteří používali vlastní zbraně a jen bránili své domovy. Ke konci roku
dosáhl jejich počet zhruba – mužů. Značné kolísání tohoto počtu vyplývalo z faktu, že po ukončení bojů v dané oblasti se bojovníci často vrátili domů. UÇK postrádala jednotnou velící strukturu a vliv jádra byl poměrně slabý. Jednotlivé oblasti bojovaly v podstatě samy za sebe a měly vlastní kanály na získávání zbraní, rekrutů a často i financí. Téměř chybělo týlové zabezpečení: především zdravotnický materiál. UÇK neměla ani kvalitní telekomunikační techniku a ani např. jednotné uniformy. Potraviny se získávaly rekvizicí na dobytých územích. Mnoho polních velitelů také často odmítalo z důvodů vzájemné rivality sdílet informace s veliteli jiných oblastí, a celý odboj tak měl poněkud anarchistický ráz. Drtivá většina bojovníků měla pouze lehké palné zbraně a ruční granáty a do roku
nedisponovala těžší technikou. V souladu s tradičními bojovými kodexy nebyly používány pozemní miny. K UÇK se tyto nezávislé bojůvky hlásily především z důvodu její vzrůstající prestiže a moci. Radikalizace boje vedla i ke stále častějším případům násilí na nealbánské populaci na „osvobozených územích“. Kromě Srbů se jeho oběťmi stávali rovněž kosovští Romové, paušálně označení za kolaboranty. Docházelo k vyhánění a loupení majetků, vraždám a únosům a k pokusům o etnické čištění a homogenizaci těchto zón, které se později projevilo i v silném albanizačním nátlaku na Muslimy a Turky, kteří jinak násilí vystaveni nebyli. Srbové na vývoj reagovali mohutnou ofenzívou spojených policejních a armádních jednotek. Jejich aktivity brzy doplnilo řádění polovojenských formací podle zkušeností z dřívějších konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, kde paramilitární skupiny používaly všechny zúčastněné strany. Z původně velkého počtu těchto skupin přežily do konce . let pouze dvě: Srbská dobrovolnická garda-Tigři (SDG) pod vedením známého gangstera Željka Ražnatoviće (Arkana) a dále tzv. Četnici vázaní na SRS Vojislava Šešelje. Brutální potlačování guerilly pomocí vyhánění a ničení celých vesnic vyvolalo stále se zvětšující vlnu uprchlíků jak uvnitř Kosova, tak za jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168998