Biografický slovník českých zemí, 6. sešit (Boh-Bož) (Ukázka, strana 99)

BOŘIL sellschaft der Wissenschaften, 1876, s. 153n.; Základové nového lučebně drobnohledného rozboru nerostů a hornin, in: Archív pro přírodovědecké proskoumání Čech, 1877, 3, 5; Petrologická studia o porfyrových horninách v Čechách, 1. díl. Porfyry a porfyrity křemenné, in: tamtéž, 1882, 4, 3.

L: J. Vejdovský, E. B., in: Osvěta 11, 1881, č. 1, s. 432n.; OSN 4, s. 383; OSND 1/1, s. 684; Poggendorff 3, s. 164; V. J. Procházka, Repertorium literatury geologické a mineralogické Království českého, markrabství moravského a vévodství slezského od roku 1528 až do 1896, 1897, s. 20n. (bibliografie); F. Fediuk, E. B. (1840–1881), in: Čas. mineral. geol., 1965, č. 10, s. 477n.; B. Hejtman, K 150. výročí narození E. B., in: AUC, Geologica, 1991, 1–2, s. 127n. (kde další literatura).

P: Pamětní deska v Milíně (odhalena 1882).

Pavel Vlašímský

BOŘIL, Jan, * 19. 11. 1891 Libeň (Praha), † 10. 11. 1954

Praha, důstojník, účastník 1. a 2. odboje Narodil se v rodině pekařského dělníka v Libni (Praha), 1911 maturoval na karlínské reálce. Studium na České vysoké škole technické nedokončil, protože na jaře 1915 narukoval na italskou frontu. Před válkou byl členem studentské organizace Masarykovy realistické strany. 3. 6. 1915 se dostal do italského zajetí. Prošel zajateckými tábory v Sulmoně, Fonte d’Armore a Santa Maria Capua Vetere. Od jara 1916 organizoval zajatecké hnutí, jako dobrovolník se přihlásil Národní radě československé mezi prvními zajatci v Itálii 20. 8.

1916. Byl zakládajícím členem Českého (Československého) dobrovolnického sboru zajatců, členem jeho předsednictva, zahraničním jednatelem a redaktorem jeho periodik. V Sulmoně na sebe upozornil vedení zahraničního odboje memorandem o řešení zajatecké otázky, vstoupil do písemného kontaktu s T. G. Masarykem. Byl mezi prvními spolupracovníky Kanceláře Národní rady v Římě, kam byl zařazen 2. 9. 1917 jako delegát sběrného tábora československých zajatců v Padule a kde spravoval zajatecký referát. V zajateckém odboru zůstal i po Štefánikově reorganizaci Kanceláře Národní rady v Odbočku (byl zástupcem jeho vedoucího R. Gábriše). Jako poručík byl 26. 6. 1918 formálně zařazen do 35. československého střeleckého pluku, na podzim 1918 se stal tajemníkem československého vojenského zmocněnce v Itálii. Do vlasti přijel v únoru 1919 s kurýrní poštou. Chtěl dostudovat a stát se středoškolským učitelem matematiky, pro administrativní potíže však zůstal v armádě. 1920–26 působil ve funkci vedoucího sociálního referátu Kanceláře legií ministerstva národní obrany, byl povýšen na kapitána, pak štábního kapitána, 1926–39 byl přednostou jejího Evidenčního úřadu (povýšen do hodnosti majora a poté podplukovníka). Od 1. 9. 1939 do 11. 4. 1945 byl vězněn nacisty na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu, 1945–49 zastupoval v hodnosti plukovníka ředitele Kanceláře legií. Publikoval ve sborníku Naše revoluce, v deníku Národní osvobození, byl autorem publikace Revoluční hnutí v Itálii (1923) a členem výboru Československé obce legionářské.

78 L: F. Bednařík, V boj! Kronika československé legie v Itálii 1914–1918, 1–2, 1927–1931, passim; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 15.

P: osobní archiv autora.

Martin Kuera

BOŘIVOJ I., * ? 852 – 853 ?, † ? 888–889 ?, český kníže První historicky doložený český kníže z rodu Přemyslovců byl podle Kosmovy přemyslovské genealogie synem Hostivíta, posledního z řady mytických nástupců Přemyslových.

Poprvé je doložen jako „Goriwei“ v první recenzi fuldských annálů mezi šesti vévody Čechů, kteří museli čelit v roce 872 jako spojenci velkomoravského vládce Svatopluka vpádu franského vojska vedeného mohučským arcibiskupem Liutbertem do Čech. Ze zprávy Reginona z Prümu, podle níž roku 890 východofranský král Arnulf uznal přímou vládu Svatopluka v Čechách, ve kterých, jak Regino výslovně uvádí, do té doby vládl domácí kníže, lze s velkou pravděpodobností vyvozovat, že nedlouho předtím (888/889) B. zemřel. Pokud vyjdeme z údaje o B. smrti ve věku 36 let a z dalších údajů ludmilských a václavských legend, dospějeme k překvapivě přesným datům B. narození (852–853), sňatku s Ludmilou (874–875) i narození synů Spytihněva (875) a Vratislava (888). U třetího syna a dalších tří dcer můžeme pouze konstatovat jejich existenci.

B. byl jedním z řady knížat, která tvořila vládnoucí vrstvu českého kmene. Vlastní přemyslovskou doménu představovala pouze část středních Čech. Celé Čechy po roce 872 opět spadaly do mocenské sféry východofranské říše, což na základě forchheimského míru (874) respektoval přinejmenším do listopadu 882 i velkomoravský Svatopluk. B. význam v rámci Čech zásadním způsobem změnily události z let 883–884. Svatopluk nejprve Čechy dobyl, zřejmě krátkou vojenskou akcí na jaře 883, a poté vybral právě B. jako svého spojence a zajišťovatele velkomoravské nadvlády v Čechách.

Stvrzením a politickým výrazem tohoto spojenectví byl křest B. a jeho družiny, provedený na Velké Moravě arcibiskupem Metodějem a datovatelný právě do let 883–884. B. kmotrem se stal Svatopluk, který tímto politickým křtem analogickým k praxi byzantských i franských císařů směřoval k vytvoření nového nezávislého křesťanského impéria, nového velkomoravského společenství křesťanských gentes.

Ačkoliv šlo o křest do značné míry vynucený, což dokládá okolnost, že se uskutečnil v moravské cizině, lze z odstupu času vidět jeho dějinotvorný význam přinejmenším ve třech rovinách. Oproti pomíjivé epizodě roku 845, kdy se nechalo v Řezně pokřtít čtrnáct českých knížat, marně doufajících, že se díky konverzi vyhnou útoku ze strany říše, představoval B. křest definitivní vstup kmene Čechů do rodiny křesťanských národů.

B. návrat do Čech s knězem Kaichem a stavba kostelíka svatého Klimenta na Levém Hradci vyvolaly bezprostředně

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168685

79 bouřlivou pohanskou reakci, kterou musel Svatopluk potlačit nejspíše v roce 885. Přesto však přijetí křesťanství umožnilo B. a jeho následníkům na pražském knížecím stolci zpřetrhat a zrušit „pohanské“ společenské vazby, zvyklosti a zákony, kterými byli do té doby poutáni. B. přijetí křesťanství, symbolicky završené stavbou kostela Panny Marie v blízkosti posvátného pahorku Žiži s knížecím stolcem, tak otevřelo Přemyslovcům možnost vybudovat životaschopný centralizovaný stát.

Po Svatoplukově smrti (895) se sice česká knížata, která vedli „Witizla“ a B. syn Spytihněv, opětovně poddala východofranské říši. B. křest Metodějem a epizodní spojení s Velkou Moravou se však přesto staly podkladem pro ideologické zdůvodnění českých nároků na nezávislou státní a církevní organizaci, formulované poprvé v idei translatio regni Kristiánovou legendou.

L: OSN 4, s. 388; V. Novotný, České dějiny 1/1, 1912, s. 352n., 379n., 405n., 437n.; D. Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 až 935), 1997, s. 176n., 312n.

Aleš Poízka

BOŘIVOJ II., * po 1064 ?, † 2. 2. 1124 Uhry, český kníže Narodil se nejdříve koncem roku 1064 jako druhý syn z manželství českého knížete Vratislava II. a Svatavy Polské, uzavřeného na přelomu let 1062/63. Ještě jako mladík vedl v letech 1081–84 pod dohledem přítele Wiprechta z Grojče oddíl 300 českých bojovníků na římské korunovační výpravě Jindřicha IV. Jeho nástupnictví na českém trůně začal prosazovat 1099 B. nevlastní bratr, vládnoucí kníže Břetislav II., proti seniorátnímu právu Oldřicha Brněnského. Břetislav II. tak činil zjevně v předtuše vlastní smrti, určitě jako součást vnitrodynastických dohod s cílem zajistit budoucí vládu svému sotva čtyřletému stejnojmennému synovi a zřejmě pod tlakem královny vdovy Svatavy, Wiprechta z Grojče a snad i pražského biskupa Heřmana. Břetislav II. ještě za svého života vyžádal pro B. od císaře Jindřicha IV. o Velikonocích 1099 udělení Čech v léno, čímž porušil dosavadní zvyklosti nástupnického práva. Téhož roku Břetislav II. posílil B. pozici i jeho dosazením do brněnského a znojemského údělu po vyhnání Oldřicha Brněnského a Lutolda Znojemského.

Vojensky podpořil B. proti dotírání vyhnaných údělníků ještě v době konání B. svatby (Znojmo, 18. 10. 1100, manželka Gerbirga Babenberská – synové Jaromír, Spytihněv, Lupolt, Albert, dcera Richeza). Po zavraždění Břetislava II. 20. 12. 1100 byl B. hned 25. 12. téhož roku povýšen na knížecí stolec v Praze. Seniorátním právem podložených nároků na český trůn se ovšem nevzdal Oldřich Brněnský, který si rovněž vyžádal od císaře udělení Čech v léno a v srpnu 1101 vytáhl s vojskem až k Malínu na Čáslavsku. Pod dojmem soudržnosti čerstvě obdarované knížecí družiny a blížícího se vojska olomouckých údělníků Svatopluka a Oty se však Old-

BOŘIVOJ II.

řich stáhnul zpět do svého brněnského údělu. B. ale ztratil Svatoplukovu podporu už na jaře 1103, kdy se na společném tažení do Polska nechal polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým uplatit tisícem hřiven stříbra, aniž se se Svatoplukem poradil a rozdělil. Na konci září 1105 ho proti Svatoplukově koalici s polským Boleslavem a uherským Kolomanem ještě zachránily uherské vnitřní problémy a rozhodný postoj biskupa Heřmana, jemuž svěřil obranu Pražského hradu. B. nedůvěra k vlastním rádcům však od něj postupně odvrátila vlastní velmože i bratra Vladislava. Proto mohl Svatopluk na jaře 1107 snadno B. sesadit a 14. 5. 1107 sám dosednout na knížecí stolec.

B. se pokusil prostřednictvím 5 000 hřiven stříbra získat vojenskou podporu krále Jindřicha V. Ten však po přijetí této sumy dal pragmaticky přednost dvojnásobné částce, slíbené Svatoplukem, a potvrdil Svatopluka v držení Čech. Ani po zavraždění Svatopluka 21. 9. 1109 na protipolském tažení ve Slezsku nepodpořil německý král Jindřich V. B. nároky na český trůn. Navzdory tlaku Wiprechta z Grojče přenechal rozhodnutí na převážně moravských bojovnících, kteří zvolili Otu Olomouckého. V Praze naopak čeští velmoži a biskup Heřman prosadili na knížecí stolec B. bratra Vladislava. Přechodně se B. podařilo ještě 24. 12. 1109 obsadit Pražský hrad i Vyšehrad. Přes podporu vojsk Wiprechta z Grojče a jeho syna Václava, svých posledních významných spojenců, zůstal B. obklíčen Vladislavovými vojsky na Vyšehradě. Do situace se jako arbitr vložil na počátku roku 1110 Jindřich V., který předvolal obě strany do Rokycan, kde nechal B. i s Václavem z Grojče zatknout a odvézt na porýnský hrad Hammerstein, kde B. strávil téměř sedm let. Snad na přímluvu Boleslava III. Křivoústého byl B. 1116 propuštěn z vazby a nalezl přechodně azyl u svého švagra Leopolda III. Babenberského. Údajné přímluvy biskupa Heřmana přiměly Vladislava I., aby v prosinci 1117 povolal B. do Čech, předal mu vládu a spokojil se s pravobřežím Labe jako svým údělem. Ačkoliv se podle Kosmovy kroniky B. v této etapě vlády ve všem řídil radou svého mladšího bratra, byl za nejasných okolností 16. 8. 1120 definitivně zbaven trůnu. Zemřel v uherském exilu 2. 2. 1124, pohřben byl 14. 3. téhož roku v Praze v kapli sv. Martina dnešní svatovítské katedrály.

Období, v němž B. získával a zase ztrácel vládu nad Čechami, se stalo i jeho vlastním přičiněním obdobím úpadku české státnosti, projevujícího se rostoucím vlivem římských králů na obsazování pražského knížecího stolce. Zároveň jde o období, v němž se soupeřící velmožské klany a dvorské kliky začaly proměňovat v jednolitou, společnými zájmy spojovanou vrstvu zemské aristokracie, mající se v budoucnu stát skutečnou protiváhou knížecí moci.

L: OSN 4, s. 388 n.; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, zvl. s. 390n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, s. 128n.; týž, Poslední lov knížete Břetislava (K událostem ve Zbečně před Vánocemi roku 1100),

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168685

BOŘKOVEC in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám (ed. T. Borovský – L. Jan – M. Wihoda), 2003, s. 231n.

Aleš Poízka

BOŘKOVEC, Pavel, * 10. 6. 1894 Praha, † 22. 7. 1972 Praha, hudební skladatel, pedagog Jeho otec Bohumil B. (1863–1935) byl stavebním inženýrem, který získal řadu zakázek při budování silnic a železnic v různých lokalitách rakouského mocnářství. V Praze je s jeho jménem spjat především sdružený plán regulace Vltavy na Maninách. 1913 byl zvolen prezidentem inženýrské komory pro Čechy. Matka Růžena, roz. Hozáková (1867–1945) pocházela z rozvětvené pražské obchodnické rodiny Haušildů (Hauschildů), její otec byl též stavebním inženýrem. Pavel B. byl druhorozeným synem, starší bratr Jan (1892–1963), se stal také stavitelem, mladší sestra Helena (1896–1918) zemřela při epidemii španělské chřipky.

B. patřil ke generaci, kterou osudově zasáhly obě světové války ve dvacátém století. První prožil jako voják na frontě v jižním Tyrolsku. Po návratu se již nevrátil ke studiu na Filozofické fakultě UK, protože se chtěl věnovat hudební tvorbě. Jeho rozhodnutí bylo v patricijském rodu stavitelů dosti dlouho přijímáno s nedůvěrou, přece však B. získal alespoň základní prostředky, aby mohl studovat nejprve soukromě skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera a poté u Jaroslava Křičky. 1927 absolvoval mistrovskou školu Josefa Suka na pražské konzervatoři.

1922 se oženil s Olgou Zárubovou, která rovněž pocházela ze stavitelské rodiny. Zakrátko musel existenčně zajistit mladou rodinu se třemi dětmi. Proto B. načas přijal úřednické místo ve firmě svého tchána. Snažil se přitom uplatnit i jako hudební referent. Pozdější finanční podpora ze strany obou rodin mu však umožnila, aby se plně mohl věnovat hudbě.

Jeho rané skladby s pozdně romantickou orientací nacházely příznivou odezvu u posluchačů i u kritiky, koncem dvacátých let se B. přiklonil k avantgardě. Úsilím o věcný a nesentimentální projev se již ve dvacátých letech vřadil do slohového proudu se skladateli evropské moderny, jako byli např. I. Stravinskij, D. Milhaud, A. Honegger, P. Hindemith, S. Prokofjev, ale také do české umělecké avantgardy dvacátých a třicátých let reprezentované Devětsilem – sdružením převážně levicově orientovaných literátů, výtvarníků, divadelníků i hudebníků, které umělecky ovlivňoval poetismus.

B. se sblížil se skladateli mladší generace a ve třicátých letech se stal uznávanou vůdčí osobností hudební skupiny Mánesa (1932–39), k níž patřili Iša Krejčí, Jaroslav Ježek, František Bartoš a novinkový interpret Václav Holzknecht a jež se klonila k neoklacisismu. V poválečných letech B. působil jako profesor na pražské Akademii múzických umění (1946–64), kde připravil k profesionální skladatelské dráze řadu významných českých skladatelů (Radim Drejsl, Vladimír Sommer,

80 Jan Novák, Petr Eben, Miroslav Raichl, Jan Klusák, Oldřich Flosman, Jiří Pauer, Jan Tausinger, Jan Bedřich, Rudolf Komorous). Soukromě pak vyučoval mj. Jiřího Bártu, Pavla Blatného, Ivana Jirku, Petra Pokorného.

B. díla byla poctěna v meziválečných letech i v pozdějším období mnohými čestnými cenami. Patřil po čtyři desetiletí k nejvýraznějším reprezentantům české hudby.

Prvotní pozdně romantickou orientaci v tvorbě reprezentovala symfonická báseň Stmívání (1920), poté díla blízká Sukovu lyrismu, např. 1. smyčcový kvartet (jednovětý 1925), 1. symfonie Des dur (1926–27) a další komorní díla.

Období stylových výbojů lze sledovat zejména ve skladbách: symfonické allegro Start (1929), II. smyčcový kvartet (1928 až 1929), 1. koncert pro klavír a orchestr (1931). Do tohoto období patřila také opera Satyr (1937–38), inspirovaná dramatem J. W. Goetha v překladu O. Fischera. V období zralosti se vyhranila autorská syntéza linearismu, motorismu, svébytná akordika s principy neoklasicismu a výraznou lyričností. Na předválečnou atmosféru reagoval B. baletem Krysař (1939), k němuž si podle starosaské legendy a Dykovy novely napsal vlastní libreto, v době okupace vznikl Nonet (1940) s kryptogramem citátu ze svatováclavského chorálu „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Do této kompoziční periody spadalo i Concerto grosso (1941–42), Komorní symfonietta (1945), opera Paleček (1945–47) na libreto F. Kubky, IV. smyčcový kvartet (1947). V poválečných letech se prohloubilo lyrické zvroucnění spolu s vysoce stylizovanými podněty českého folkloru. V šedesátých letech navázal B. kontakty s novějším slohovým vývojem (V. smyčcový kvartet, 1961, Silentium turbatum, 1965).

Jeho tvorba zahrnuje 52 opusů (díla orchestrální, symfonie, koncerty, komorní skladby pro sólové nástroje, kvartety, vokální skladby – písně, sbory; melodram, díla scénická – opery, balet).

L: HS 1, s. 122n.; V. Holzknecht, P. B., in: Listy pro umění a kritiku, 1937, č. 5, s. 386n.; týž: Druhá symfonie P. B., in: Hudební rozhledy, 1959, č. 2, s. 26n.; J. Kasan, P. B., osobnost a dílo, 1964; V. Holzknecht, Hudební skupina Mánesa, 1968; E. Hradecký, O technických prostředcích hudební mluvy P. B., in: Živá hudba, 1973, s. 89n.; J. Jiránek, P. B. a Ervín Schulhoff, in: Muzikologické etudy, 1981, s. 150n.; A. Burešová, P. B., 1994 (kde soupis díla a literatury).

P: České muzeum hudby, Praha.

Alena Burešová

BOSÁČEK, Josef, * 17. 2. 1857 Příbram, † 5. 9. 1934 Pří-

bram, malíř Pobýval v Emauzském klášteře v Praze, kde se vyučil malířství u benediktinských beuronských mnichů praktikujících dekorativní podobu nazarenismu. V jeho duchu tam vytvořil sgrafita ze života sv. Benedikta. Z tohoto stylu se nevymanil ani po absolvování AVU, kde studoval u Františka Sequense, Antonína Lhoty a Maxmiliána Pirnera. B. od 1889 spolupra-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168685