Biografický slovník českých zemí, 1.sešit (písmeno A) (Ukázka, strana 99)

ANGELIS

se svým synem, jejím synovcem Přemyslem Otakarem. Také jeho, později jako českého krále, podporovala. Udržovala úzké vztahy také se svou nejmilejší sestrou Annou Českou, manželkou vratislavského knížete Jindřicha Pobožného, která štědře A. dílo podporovala (mj. darovala konventu zlatou kutnu a pallium, koberec a velké množství vosku). Podle A. vzoru založila ve Vratislavi křižovnický špitál sv. Alžběty. Z A. kláštera přišly do Vratislavi 1257 také první klarisky.

Pro účely kanonizace vznikly bezprostředně po A. smrti v klášteře a řádu záznamy o jejím životě a tři prosebné listy.

Kolem 1330 byla sepsána legenda Vita Agnetis (Candor lucis eterne), snad v souvislosti s novým podnětem ke kanonizaci, který vzešel od její praneteře, královny Elišky Přemyslovny.

První snahy o kanonizaci neuspěly pro složitost procesu a rostoucí napětí kurie k českému královskému dvoru i k minoritům. Husitství sice kanonizační snahy přerušilo, ale úcta k A. trvala. V 15. století byla uctívána zvláště od spolusester v Německu, které ji zařadily do seznamu františkánských svatých po bok Kláry. Zásluhu na tom měl františkánský kronikář M. Glassberger, původem Němec z Moravy, působící většinou v Norimberku. V Čechách oživil po delší době A. památku 1524 její stručný český životopis, jehož autor se opíral o dílo kronikáře františkánského řádu Bartoloměje z Pisy.

Kolem 1666 přeložili jezuité z okruhu B. Balbína do češtiny nejstarší latinskou anežskou legendu. 1668 vyšly vedle čtyř listů sv. Kláry a A. životopisů od Pontana (Jiří Bartold z Mostu) a Bartoloměje z Pisy také legenda o sv. Anežce od jezuity J. Crugeria a opis starší anežské legendy od Jana Tannera.

S dalším pokusem o svatořečení kolem 1679 souvisí řada listin z prostředí českých minoritů a františkánů, na něž navázal křižovník J. F. Beckovský. Jeho podrobné zpracování vyšlo 1701 česky a bylo přeloženo do němčiny a latiny. 1872 byl zahájen informační proces k dosažení tzv. ekvipolentního blahořečení, tj. potvrzení úcty. 1873 shrnul postulátor, redemptorista Jan Nepomucký Jenč, všechny do té doby známé údaje o A. a jejím klášteře v knize Anežka Česká, Přemyslovna.

28. 11. 1874 byla A. beatifikována. Od 1927 za podpory pražských arcibiskupů zesílily snahy o svatořečení blahoslavené Anežky. Úspěšná jednání, obnovená 16. 2. 1983 pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem, dovršilo svatořečení Anežky Přemyslovny 12. 11. 1989 papežem Janem Pavlem II. L: A. Sláma, Rozbor legendy o blahoslavené Anežce. Výroční zpráva Zemské vyšší reálky v Telči (1898/9), 1899, s. 3n.; OSN 2, s. 316; W. Seton, Some new sources for the life of Blessed Agnes of Bohemia, London 1915; J. K. Vyskočil, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry, 1932; týž, Blahoslavená Anežka Česká, 1933; České dějiny 2/1, 1935, passim; J. Votočková-Joachimová, Anežka Přemyslovna, 1940; Z. Kalista, Blahoslavená Anežka Přemyslovna, in: Královny, kněžny a velké ženy české, 1941, s. 85n.; M. Mladějovská, Legenda o blahoslavené Anežce. Chebské zlomky, 1948; J. Beran, Listy sv. Kláry blahoslavené Anežce, in: Se znamením kříže, ed. J. V. Polc, Řím 1967, s. 95n.; týž, Boj blahoslavené Anežky České o řeholi Klářinu, in: tamtéž, s. 103n.; týž, Anežka tělem nenalezená, in: tamtéž, s. 113n.;

98 J. Beran, Blahoslavená Anežka Česká, Řím 1974; J. Koudelka, Tři dopisy blahoslavené Anežce, in: Nový život 36/1984, s. 88n.; J. Němec, Úcta a proces svatořečení Anežky České, Řím 1987; Pragen. canonizationis beate Agnetis de Bohemia, virginis ordinis s. Clare, fundatricis monasterii s. Francisci Pragae (1211–1282). Positio super virtutibus ex officio concinnata, Romae 1987; J. V. Polc, Světice Anežka Přemyslovna, 1988; týž, Agnes von Böhmen 1211–82. Königstochter – Abtissin-Heilige. Von J. Polc mit Beiträgen von B. Sasse u. A. Zelenka und einer Einleitung von P. A. Waldstein-Wartenberg OSB. (Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder 6), München 1989; H. Soukupová, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 345n. (kde další literatura); táž, Svatá Anežka Česká v legendě a skutečnosti, in: ĎaS 4, 1992, s. 11n.; E. Vlček, Čeští králové 1. Fyzické osobnosti českých panovníků 2.

Postavy českých dějin očima antropologa, 1999, s. 42n.; V. Kybal, Svatá Anežka česká. Historický obraz ze 13. století, 2001.

P: tzv. druhé pokračování Kosmovo (do r. 1283); Český letopis Jindřicha Heimburského – Chronica Bohemorum; Kronika Zbraslavská – Chronicon Aulae Regiae; Kronika Františka Pražského – Chronicon Francisci Pragensis; Světová kronika Jana Marignoly – Cronica Boemorum; Kronika Neplachova – Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae; Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína; Mikuláše Glassbergera: Kronika čtrnácti generálních představených řádu menších bratří a Kronika řádu menších bratří observantů – Chronika seu brevis annotatio ex diversis chronicis et scriptis extracta, de omnibus generalibus Ministris in Ordine Minorum etc.; Větší česká kronika – Maior chronica Boemorum moderna.

Božena Kopiková

ANGELIS, Václav, * 22. 10. 1776 Sušice, † 16. 9. 1853 ?, probošt katedrální kapituly Studoval filozofii a teologii v Praze, 22. 11. 1801 přijal kněžské svěcení. 1801–03 byl kaplanem v Nezamyslicích, 1803 až 1806 v Katovicích, 1806–11 dómským vikářem v Českých Budějovicích a 1811 sekretářem biskupské konsistoře a biskupským ceremoniářem. 1821–26 působil jako kancléř biskupské konsistoře, 1827 byl jmenován kanovníkem katedrální kapituly, 1842 děkanem a 1849 proboštem téže kapituly.

L: Čáňová, s. 10n.; Catalogus cleri, roč. 1801–54.

P: SOA Třeboň, BA České Budějovice, III 1b, kart. 34, VI, kart. 39, VI 1a, kart. 40.

Eliška Čáová

ANGELUS de Florentia, * ?, † 1408 Praha, lékárník, zahradník, vinohradník Pocházel z Itálie. V 70. letech 14. století přišel na pražský císařský dvůr jako dvorní lékárník Karla IV. Stal se měšťanem staroměstským, protože vlastnil dva domy na Malém rynku, dále držel vinici za Koňskou branou, zejména však založil rozsáhlou zahradu u svého sídla v dnešní Jindřišské ulici, kde pěstoval léčivé a okrasné rostliny. Stal se tak zakladatelem první známé pražské botanické zahrady. Jeho jméno – Andělská zahrada, Hortus Angeli nebo Angelicus – nesla zahrada až do 17. století. Získal též privilegium k obchodování víny a vzácným zahradním ovocem a kořením v Čechách i v říši.

Byl znám jako Anděl z Florencie. Je možné, že místní název Na Florenci souvisí též s jeho jménem, zahradou anebo s pů-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168675

99 vodem jeho krajanů. Po jeho smrti zdědil majetek i privilegia synovec Ludovicus (Aloysisus) de Florentia.

L: Časopis českého lékárnictva 27, 1908, s. 210; V. Maiwald, Geschichte der Botanik in Böhmen, Wien – Leipzig 1904, s. 20, 42, 45.

Jan Janko

ANGER, rodina výrobců dechových nástrojů Nejstarší zmiňovaný Josef Johann A. (* asi 1723, † před 1774) přišel do Kraslic z bavorského Fürthu. Z roku 1751 pochází první záznam v místních matrikách, kdy jako osmadvacetiletý založil dílnu na výrobu žesťových nástrojů, vedle toho byl však i rolníkem. Jeho syn Josef Simon A. (* 3. 1.

1752 Kraslice, † ?) se vyučil v Lipsku a převzal otcův závod.

V rodinné tradici pokračoval i syn Josefa Simona Josef Viktor A. (* 1775, † ?). Jeho ženou se stala Josefa Kohlertová z rodiny, jež se později v Kraslicích proslavila výrobou dřevěných dechových nástrojů.

Rodina Angerů stála u počátku rozvoje výroby žesťových nástrojů v Kraslicích, kde se např. 1913 evidovalo 71 výrobců žesťových a 17 výrobců dřevěných dechových nástrojů. Pravnuk zakladatele Josef Martin A. pověsti firmy využil k vytvoření nového artiklu dětských hudebních hraček a dětských nástrojů. Vnukové Josefa Martina A. Richard a Rudolf A. pak vedli firmu až do roku 1945. Ojedinělé unikáty z dílny A. se dochovaly ve sbírce hudebních nástrojů hudebního oddělení Národního muzea (trompety, lesní roh).

L: J. Martin, Graslitz, seine Anfänge und seine Entwicklung zur Zentrale der Blasinstrumente der österreichisch-ungarischen Monarchie, Wien 1957; J. Fiala, J. Keller, Město Kraslice a hudba, 1970; J. Keller, Píštělníci a trubaři, in: Sborník Národního muzea v Praze, ř. A, sv. 29, 1975, 4–5, s. 161n.; EBL 1, s. 48.

Vlasta Reittererová

ANGER, Leopold, * 23. 4. 1875 Pelešany (Turnov), † 30. 3.

1947 Turnov, lesník, geometr Pocházel z lesnické rodiny. Po absolvování pěti ročníků reálky v Jičíně a České Lípě a dvouleté praxi vystudoval 1894–95 lesnický ústav v Bělé pod Bezdězem. Působil poté jako adjunkt lesního úřadu v Kyšperku, lesní praktikant u bosensko-hercegovské zemské správy v Sarajevě (1896) a lesní asistent na hanavském velkostatku Hořovice (1897–1921). Vykonal zkoušku pro samostatné lesní hospodáře (1899), stal se lesním geometrem (1900) a revírním správcem v polesí Podluhy (1901). Tam se oženil s Marií Týlovou. Byl dále lesním kontrolorem (1902), lesním inspektorem s titulem lesmistra a od 1907 vedl lesní úřad v Jincích na Příbramsku. 1917 byl jmenován přednostou lesního úřadu v Hořovicích, kde současně učil lesnictví na zimní hospodářské škole. V říjnu 1921 nastoupil A. na místo zemřelého bratra Jindřicha jako lesmistr a ředitel velkostatku Hrubá Skála. Od 1923 byl lesním radou,

ANGER

od 1935 vrchním lesním radou. Po roce 1922 vedl likvidaci rozsáhlé kalamity v lesích Hruboskalska. Holiny zalesnil podle moderních pěstebních zásad. Staral se dále o stavby a opravy lesních cest. 1921–44 působil jako předseda Ústředního výboru Volných sdružení lesních správ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Praze, dále jako lesohospodářský referent Ústřední jednoty československého lesnictva a místopředseda poradního sboru pro řešení otázek lesní reformy při této Jednotě, místopředseda Československého lesního syndikátu, řádný člen pracovního výboru 2. lesnického odboru ČAZ a pracoval v řadě dalších funkcí. Zúčastnil se mezinárodních lesnických kongresů (1926, 1928, 1936).

Jako příznivec turistiky pomáhal zpřístupňovat Český ráj, dal upravit několik desítek kilometrů cest, přičinil se o převod zříceniny hradu Trosky do majetku Klubu českých turistů.

Přednášel a publikoval o pozemkové reformě, otázkách obchodněpolitických a daňových, o ochraně lesů před škůdci a kalamitami, o lesnické legislativě a myslivosti. Byl důsledným zastáncem velkostatkářských lesů, individuálního vlastnictví a volného obchodu s dřívím. 1929 obdržel od VŠZ v Brně diplom za zásluhy o zvelebení velkého lesního majetku. 1936 odešel na odpočinek a odstěhoval se do Turnova.

L: G. Novotný, Vrchní lesní rada L. A. (1875–1947) a velkostatek Hrubá Skála, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Vlastivědný sborník 12, 1999, s. 93n.

P: NZM Praha – Sbírka písemných dokumentů; SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, Velkostatek Hrubá Skála.

Gustav Novotný

ANGER, Mořic Stanislav, * 12. 3. 1844 Sušice, † 2. 8. 1905

Praha, dirigent, hudební skladatel Absolvoval reálku v Písku a ve Vídni, studia na pražské technice nedokončil. Hudbu studoval v Písku, ve Vídni a v Praze, housle u M. Mildnera a J. Řebíčka, kompozici u Josefa B. Förstera. Jako druhý houslista kapely Karla Komzáka přešel v říjnu 1862 do orchestru nově otevřeného Prozatímního divadla. Od 1868 byl kapelníkem divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic v Plzni, kde se oženil s herečkou Františkou Pštrossovou. V 70. letech střídal působiště: Salcburk a Bad Ischl (1870), Vídeň (1873), Olomouc (1874) a Štýrský Hradec (1875–81). V Praze byl 1881–1905 druhým kapelníkem pražského Národního divadla, 1888–1901 regenschorim u křižovníků. Kritika oceňovala jeho kapelnickou pohotovost a úsilí o celkovou jevištní působivost díla, na niž kladl větší důraz než na vypracování detailů. V Národním divadle měl na starosti repertoár od klasických oper až po veristické, s těžištěm v romantických dílech. Řídil rovněž operety, balety, výpravné hry, hudbu k živým obrazům a činohrám. Dirigoval premiéru Dvořákova Dimitrije (1882) i druhé nastudování (1901). Poprvé uvedl na scénu Národního divadla operu zahraničního autora, a to Bizetovu Carmen (1884). K jeho

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168675

ANGERMANN

nejvýznamnějším dirigentským výkonům patřilo nastudování Verdiho Othella (1888) a Falstaffa (1893). Jako skladatel se v Národním divadle představil komickou operou Záletníci (1882). Značné obliby dosáhl A. pohádkový balet Štědrovečerní sen na libreto Augustina Bergra (Národní divadlo, 1886). Rozsáhlá a často anonymní byla spolupráce s činoherními režiséry, do jejichž her pohotově komponoval hudbu, včetně velkých baletních a tanečních čísel (mj. ke hrám W. Shakespeara). Zvláště úspěšný byl v komickém žánru.

D: Záletníci (opera 1882); Štědrovečerní sen (balet 1886); scénická hudba: Adámek, Salomena (1883); W. Shakespeare, Macbeth (1884); J. K. Tyl, Strakonický dudák (1885); L. Stroupežnický, Krištof Kolumbus (1886); J. K. Tyl, Jiříkovo vidění (1887); J. Vrchlický, Soud lásky (1887); J. Zeyer, Doňa Sanča (1897); A. Jirásek, Vojnarka (1901); Paul, Nový clown (1903); J. K. Tyl, Tvrdohlavá žena (1903); J. Verne – d’Ennery, Děti kapitána Granta (1903); V. P. Plumlovská, Pohádka o Sněhurce (1904, s F. Vachem); písně a sbory.

L: V. V. Zelený, in: Dalibor 2, 1883, s. 424; H. Palla, tamtéž, s. 464; Z. [V. V. Zelený], tamtéž 9, 1887, s. 22; anonym, tamtéž 16, 1894, s. 172; Z. Nejedlý, in: Osvěta 35, 1905, s. 853; Dalibor 27, 1905 s. 276n.; OSN 2, s. 320, 28, s. 44; Bartoš, PD opera; L. Novák, Stará garda Národního divadla, 1944; J. Paclt, Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, in: Prolegomena scénografické encyklopedie 7, 1971, s. 111n.; A. Špelda, Slavní plzeňské opery, 1986; ND a jeho předchůdci, s. 10 (soupis premiér); HS 1, s. 30; Pazdírek 1, s. 15; M. Šulc, Česká operetní kronika 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002, passim.

P: SOA Klatovy.

Lenka Mráková

ANGERMANN, David, * 24. 11. 1762 Cheb, † 9. 11. 1806 Cheb, malíř miniaturista Patrně byl vzdáleným příbuzným Thomase Petera a Davida A., kteří se 1676 podíleli v Chebu na výzdobě oltáře františkánského kostela. Před 1785 studoval na výtvarné akademii v Drážďanech u nejvýznamnějšího německého potrétisty té doby Antona Graffa (1736–1813). U něho se naučil chápat portrét jako intimní projev psychologicky charakterizující portrétovanou osobu, oproštěný od klasicistní strnulosti.

V technice malby byl ovlivněn také tvorbou Heinricha Friedricha Fuegera (1751–1818), miniaturisty činného v Rakousku, od něhož převzal tzv. techniku vodních kapek. 1785–90 působil v Berlíně; 1786 tam byly na akademické výstavě představeny pravděpodobně dvě A. miniatury. O jeho dalším pobytu není mnoho známo. V 80.–90. letech 18. století snad pracoval ve Špýru a ve Vídni; 1796–97 žil v Karlových Varech a zřejmě průběžně působil i v Chebu. Dnes jsou známy A. portrétní miniatury na měděných (např. Žena v šedém, Městské muzeum Cheb) či na slonovinových destičkách (Světlovlasá žena s dítětem). Portréty se vyznačují plasticitou a výraznou charakteristikou tváře, potlačeným pozadím a uvolněným rukopisem rychlých tahů štětce při malbě oděvu.

L: Dlabač 1, s. 49; Thieme – Becker 1, s. 515; Toman 1, s. 21; BL 1, s. 20; L. Schidlof, The Miniature in Europe in the 16th to 19th Centure. 4. Vol.,

100 Graz 1964; Saur 4, s. 63; H. Blättel, International Dictionary Miniature Painters, Porcelain Painters, Silhouetists, Munich 1992; J. N. Assmann, Portrétní miniatury 17.–19. století, 1996, č. k. 60.

Jitka Lnniková

ANGERMEYER, Johann Adalbert (též ANGERMAYER, Jan Vojtěch), * 9. 11. 1674 Bílina, † 18. 10. 1740 Praha, malíř Do Prahy přišel nejpozději koncem 90. let 17. století, učil se u švýcarského malíře Johanna Rudolfa Byse. V Praze, kde se také oženil, byl 1700–27 veden jako člen malířského cechu na Starém Městě, 1707 se stal mistrem. Zaměřil se především na malbu zátiší malých kabinetních formátů. Jeho díla, často signovaná, se vyznačovala pestrým, výrazným koloritem a velmi jemným malířským provedením. Maloval obvykle na dřevěných či měděných deskách, hladká podložka vyhovovala jeho snaze co nejdetailněji propracovávat díla. Navazoval na holandskou malbu 17. století, zejména na tzv. leydenskou drobnomalbu (Feinmalerei). Inspiroval se náměty nizozemských malířů starších generací (květiny ve váze, květinové girlandy, ptačí úlovky, zátiší s ovocem, lesní zákoutí s drobnými živočichy, zátiší s lebkou). O vztahu k nizozemským předlohám vypovídá i jediná známá figurální kompozice, obrázek Maří Magdalena (Mnichov, Alte Pinakothek). V době kolem 1700 se v pražských aristokratických sbírkách rozšířila záliba symetrického uspořádání obrazů na stěnách a byly vyhledávány párové (protějškové) obrazy. A. maloval takové dvojice zátiší, vycházel však i vstříc požadavkům sběratelů a vytvářel protějškové obrazy k solitérním dílům starších umělců. Tak např. po 1700 namaloval obraz Dětská busta věnčená květinami jako protějšek k témuž námětu od J. R. Byse z roku 1695 (oba obrazy Mnichov, Alte Pinakothek).

1705 vytvořil velkou kompozici Příprava hostiny (Praha, Národní galerie), jako protějšek k obrazu vlámských autorů Davida Tenierse ml., Nicolaese van Veerendael a Carstiana Luycxe Před kuchyní (Alte Pinakothek Mnichov). Dokladem přímé spolupráce na jednom tématu byly dva protějškové obrazy Kytice ve váze (zámek Krásný Dvůr), z nichž jeden byl podepsán A. a druhý P. Brandlem. Mezi pracemi připisovanými A. se vyskytují i signované obrázky, které svým charakterem neodpovídají zcela jeho tvorbě nebo nesou datum po umělcově smrti (např. v dražebním seznamu sbírky pražského benediktinského kláštera v Emauzích bylo u čtyř zátiší uvedeno jméno A. mladší; nelze proto vyloučit, že A. syn, příp. synovec byl jeho následovníkem). Zručným napodobitelem A. kabinetních obrázků se stal K. J. Hirschely, který se pravděpodobně vyučil v jeho dílně; nikdy však nedosáhl jemné, detailní propracovanosti prací svého učitele. Kromě něho se 1711–27 u A. učili K. Kastner a J. V. Jahn.

L: OSN 2, s. 321; MSN 1, s. 172; Thieme – Becker 1, s. 515; Toman 1, s. 27; MČE 1, s. 163; NEU 1, s. 27; Revue Teplice 1974/6, č. 11, s. 3; BL 1, s. 20; H. Seifertová, Barokní zátiší v Čechách a na Moravě, in: Umění 18,1970,

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168675