ní Slováků vůči Židům v době samostatného slovenského státu; bylo by to ostatně zbytečné, protože je příliš dobře znám takřka zdařilý pokus Tisova režimu zbavit Slovensko židovského elementu. To se ovšem vymyká z rámce této knížky. Nevymyká se však z jejího rámce srovnání československého protiněmeckého zákonodárství po druhé světové válce a protižidovského zákonodárství slovenského státu. Tyto dva druhy perzekučního zákonodárství jako by spolu neměly nic společného. Ale to jen zdánlivě. Slovenské protižidovské Nariadenie je svým způsobem monumentální. Shrnulo dosavadní protižidovské předpisy a přidalo k nim nové, takže vznikl pozoruhodný celek. Má na 41 stránkách formátu A4 270 paragrafů a postihuje vše podstatné, co luďácký režim v ohledu postavení Židů potřeboval kodi¤kovat. Přitom je cudný až stydlivý, zpočátku řeší takové právní otázky, jako je vymezení pojmu Žid, evidence Židů a jejich označení, nezpůsobilost k různým druhům povolání a některá další omezení této zavrženíhodné rasy a teprve ke konci se pozvolna vynořuje pravý účel věci: Výkon pozemkové reformy na židovských zemědělských usedlostech (část IV, hlava IV), Převod židovských podniků (hlava V), Převod ostatních nemovitostí (hlava VI). Čtvrtá část je tedy věnovaná majetkovým převodům (kon¤skacím) židovského majetku, kdežto část šestá jejich správě: správě pro domy (hlava I), právnímu pojednání „o důvěrnících a dočasných správcích v průmyslových, obchodních a řemeslných podnicích“ a o dočasné správě (hlava II). To vše je doprovozeno paragrafy o daních, poplatcích a dalších věcech týkajících se převodu majetku z židovského na nežidovský. V září 1941 se německé tanky hnaly k Moskvě, válečná situace vypadala z hlediska mocností Osy nadějně a stabilně, takže režim slovenského státu se domníval, že má na řešení židovské otázky dost času. Považoval tedy za užitečné vytvořit tímto soustavným protižidovským kodexem základy umožňující v budoucnosti různá řešení židovské otázky. Ve srovnání s tím byla československá vláda při „konečném řešení německé otázky“ (prezident Beneš) od května 1945 vysloveně hnána časem. V zemi probíhal krvavý divoký odsun, chystala se postupimská konference a v každém případě šlo o to mít aspoň základní věci týkající se německého obyvatelstva podloženy zákonnými normami. A tak zpočátku nebyla jednota v tom, koho považovat za státně nespolehlivého člověka, až se přišlo na to, že za Němce (Maďary) „jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti…“ (dekret č. 5/1945 Sb.). Při tomto spěchu muselo být na rozdíl od uvedené slovenské normy množství nejasností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168673