Bělorusko - stručná historie států (Ukázka, strana 99)

Č e s k o - b ě lo ru s k é vztahy

98

vlivy české. Tyto západoslovanské jazykové vlivy se zásadně podílely na osamostatňování běloruštiny v rámci východoslovanských jazyků. Mimořádnou roli ve vývoji běloruského písemnictví měl v 16. století pražský pobyt Franciska Skoryny, humanisty z Polocka, který přestoupil na katolicismus, vzdělával se na evropských univerzitách a poté působil v Praze jako botanik královské zahrady. Bývá považován za zakladatele východoslovanského knihtisku a hlavního představitele staroběloruské literatury. Právě v Praze v letech 1517–1519 přeložil a vytiskl tzv. Ruskou bibli (Bivlija ruska), která patří k nejstarším překladům Bible do národních jazyků. Tím se Skoryna zařadil mezi dodnes oslavované „národní klasiky“. Praha je také možným místem Skorynova úmrtí roku 1551. Z běloruské iniciativy byl v Praze roku 1996 odhalen Skorynův pomník na Brusnici nedaleko Pražského hradu, ke kterému se vztahovala jeho činnost botanika, a pamětní deska na dvoře pražského Klementina. Po rozšíření knihtisku v běloruské oblasti tvořily překlady z češtiny součást zdejší tiskařské produkce. Z běloruských zemí přicházeli v této době i někteří studenti pražské univerzity, která vedle Krakova, Padovy, Paříže či Jeny patřila k jejich nejčastějším cílům. Tito lidé byli pak nositeli západních vlivů v domácím prostředí.

K posilování kulturních kontaktů a vzájemné reflexe obou prostředí docházelo od 19. století v souvislosti s rozvojem českého a s velkým časovým odstupem i běloruského národního hnutí a také s formováním novodobé slavistiky. Status běloruských dialektů, jejich zařazení, otázka jejich jazykové svébytnosti se staly také předmětem zájmu českých jazykovědců. V běloruské oblasti naproti tomu vzbudila krátkodobou pozornost česká ortografie v době, kdy se diskutovalo o využití latinky či azbuky v běloruských textech a o reformách běloruského pravopisu. Česká diakritika zde dočasně působila jako vzor, neprosadila se však natolik jako např. u sousedních, byť neslovanských Litevců.

Nebývalý rozvoj a posílení významu vzájemných politických a kulturních vztahů nastalo zejména mezi světovými válkami, kdy se Praha stala prvořadým centrem běloruské politické a kulturní emigrace. Mimo jiné se zde roku 1921 z iniciativy emigrační Lastoŭského vlády konala Běloruská národní politická

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168671

99

konference, která požadovala nezávislost země, rozdělené mezi Polsko a Rusko. Pražská univerzita patřila k nejvyhledávanějším univerzitním centrům běloruské mládeže, fungoval zde kruh běloruských studentů, v jejichž prospěch československá vláda zřídila i stipendia. Mohli jich využívat také Bělorusové z Polska, jimž sociální a materiální poměry drtivé většiny běloruské populace studium jinak nedovolovaly. Především však byla Praha střediskem politické emigrace, zejména spojené se strukturami Běloruské lidové republiky, a to obzvláště poté, co od roku 1923 jednoznačná litevská podpora těmto strukturám ochabla a co se její orgány přestěhovaly z Kaunasu do Československa. To ostatně běloruskou emigrační politiku podporovalo, zvláště ve 20. letech, a to i oficiální diplomatickou cestou: spolu s pobaltskými státy a Finskem uznalo Luckevičovu vládu BLR, jež mohla otevřít tři konzuláty v Lotyšsku a jeden v Praze. Po návratu mnoha představitelů do sovětského Běloruska sice struktury BLR ztratily význam, avšak byli to právě pražští antisovětští činitelé navazující na BLR a jejich okruh, koho zde kontaktovala nacistická německá politika v rámci pokusu o vytvoření konsensu mezi okupační správou a národní reprezentací v Bělorusku (V. Zacharka, J. Jermačenko).

Po druhé světové válce se sice obě země nacházely v rámci téhož politického bloku, na vzájemných vztazích se to však projevilo spíše ústupem jejich intenzity v mnoha ohledech.

K rozšiřování docházelo z přirozených důvodů na ekonomickém poli v rámci bilaterálních obchodních vztahů mezi Československem a Sovětským svazem a v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. V tomto kontextu a v souvislosti s postupující industrializací BSSR se rozšiřovala výměna zboží, mj. produktů strojírenského či chemického průmyslu. Po rozpadu východního bloku a zániku SSSR nastaly v obchodní výměně závažné problémy související s hospodářskou krizí v Bělorusku a ekonomickou restrukturalizací. Novým jevem se v 90. letech stala pracovní, zčásti ilegální migrace mnoha běloruských obyvatel do střední a západní Evropy. Na její sílení a na některé její průvodní negativní jevy Česká republika roku 2000 reagovala zrušením bezvízového styku, který několik let mezi oběma zeměmi existoval. Recipročně zavedlo vízovou povinnost pro české občany i Bělorusko.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168671

Č e s k o - b ě lo ru s k é vztahy

100

Od počátku 90. let se politické vztahy Československa a posléze České republiky s Běloruskem vyvíjely směrem k bezproblémové spolupráci. Při všech rozdílnostech se v mnoha ohledech obě země jako nově konstituované státy z diplomatického a mezinárodně politického hlediska nacházely v obdobné situaci. K zproblematizování na mezivládní úrovni, ale zároveň k rozvoji vzájemných vztahů na úrovni nevládní došlo v souvislosti s nástupem A. Lukašenka a během trvání autokratické prezidentské vlády v Bělorusku. Praha se opět stala jedním z významných míst na mapě běloruské politické emigrace: mj. zde vzniklo samostatné Běloruské centrum v rámci společnosti Člověk v tísni při České televizi, které je významným kritikem domácího režimu. I přes často velmi špatnou informovanost a bohužel dost nízký zájem se česká média pravidelně vyjadřují velmi negativně a kriticky na adresu Lukašenkem zavedených poměrů. Stále kritičtěji se k běloruské vládní a prezidentské politice a k porušování lidských práv a občanských svobod začali vyjadřovat i čeští političtí představitelé a úřady: poté co se na jaře 2002 při cestě do Běloruska český premiér Miloš Zeman odmítl setkat s prezidentem Lukašenkem, neboť přítomnost u tohoto rozhovoru nebyla umožněna zástupcům opozice, dostaly se vzájemné vztahy v listopadu 2002 do polohy vyslovené diplomatické roztržky, když česká strana odmítla udělit Lukašenkovi vstupní vízum a umožnit mu tak obecně nevítanou účast na summitu Severoatlantické aliance v Praze, jehož se účastnily hlavy členských i mnoha jiných států. Tento krok byl výslovně zdůvodněn charakterem Lukašenkovy vlády v Bělorusku a běloruská strana na něj reagovala nejen ostrými komentáři na adresu České republiky a Západu, ale i stažením svého velvyslance z Prahy.

Přes některé kontakty bohužel nelze říci, že by ústup ekonomických vztahů a absence možností užší politické spolupráce byly doprovázeny rozvojem vztahů v oblasti kulturní. I zde bude nutné čekat na případné nové impulsy.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168671