mi, nesmíme to nikde říkat, ale nemůžeme s vámi dělat, počítejte s tím. Ty ostatní se vykrucovali a říkali – nejsou teďka zrovna přenosový vozy. Začal jsem si dávat majzla a do toho začal i boj o divadlo. Jednou přišel ředitel Státního divadelního studia Hercík s tím, že máme od zejtřka zakázanou činnost. Já pak čtrnáct dní běhal a orodoval. To se moc neví. Kdy to bylo? To bylo asi v jednasedmdesátým nebo dvaasedmdesátým roce. A to jste napsali na dveře Z technických důvodů zavřeno? Řekli jsme, že se porouchalo trafo. Nesměli jsme to zveřejnit, poněvadž část veřejnýho mínění i ty v tý struktuře, která jaksi prošla sejtem, stála při mně, takže jsem si troufal doufat, že to dopadne dobře, a nechtěl jsem to pustit. 94
Ty ses bál, že kdyby se rozkřiklo, že divadlo je zavřené, že by to byl definitivní konec? Nechtěl jsem kolem toho dělat senzaci, říkal jsem si, radši ať to zůstane mezi námi, za nějakej čas o tom nebude vůbec nikdo vědět. Já jsem naopak chtěl vzbudit dojem, že jsme docela košer, že se nás nemusejí pořadatelé bát. Jak jsi bojoval těch čtrnáct dní? Vzal jsem hru a vyškrtal věci, o kterejch jsem věděl, že by se jim moc nelíbily. Některý z nich už jsme ani na divadle neříkali, ale v tom původním libretu byly napsaný. A šel jsem a proved jsem sebekritiku. Hercík došel na ministerstvo a řekl tam – hele, oni si uvědomili, že to byla blbost, a upravili tu hru a chtějí to udělat jaksi bez těch provokujících momentů… Někdo na to slyšel, někdo ne, a tak jsme se zase ptali, co vlastně po nás chtějí, že to rádi uděláme, že nechceme stát v opozici, ať nám řeknou, že se nevyznáme v nepřehledné situaci, ať nám dají pravidla hry a že je budeme dodržovat. Slibovali jsme. Slyšel na to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168611