jestli jsme ještě vůbec normální, jestli se každý den ráno neoblékáme úplně zbytečně a jestli by nebylo lepší chodit taky rovnou do hospody zpívat si písničky a pít pivo a na všechno se nevykašlat. Ale druhý den jsme zase vstaly, oblékly se a učesaly a šly učit a všechny písničky, které jsme si chtěly zazpívat, jsme si zazpívaly ve škole s dětmi.“ „Vyprávějte nám ještě jednou o tom strašně smutným klukovi!“ prosila Tereza. „Myslíte Imrého?“ „To je on!“ „Ten chlapeček se jmenoval Imré a bylo mu šest, když se jeho rodiče přistěhovali. Na konci padesátých let dávaly Státní lesy a statky zaměstnancům za přistěhování krávu a patnáct tisíc korun na ruku. Podmínkou ale bylo, že zůstali v práci aspoň dva roky, jinak museli peníze vrátit. Imrému bylo šest let a vůbec nemluvil česky. Ale děti ze školy ho vzaly mezi sebe a během školního roku se krásně rozpovídal. Jednou, to byl říjen, venku fučelo a pořád pršelo, jsem ve čtyři ráno uslyšela dole u dveří rány. Oblékla jsem se, seběhla dolů a u dveří stál Imré v tričku a kalhotách. Neplakal, jenom říkal, že ho táta tluče. Vzala jsem ho dovnitř ke kamnům, oblékla do suchého, udělala mu snídani a povídala si s ním, protože jsem věděla, že už neusne. Jeho táta byl Maďar, nemluvil česky, hrozně pil a ještě to odpoledne za mnou přišel a pořádně mi vynadal. Potom se až do května nic nedělo. Imré chodil domů, a i když nebyl zrovna jedničkář, držel se. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168602
Pak jsem jednou odpoledne, to už děti odešly domů, našla na okně u jeho lavice vzkaz: Jdu se utopit k jezírku. Nazula jsem si boty, vběhla mezi stromy a našla Imrého, jak sedí na břehu a dívá se na černou vodu lesního jezírka. Vzala jsem ho za ruku a odvedla do školy. Ten den nepromluvil ani slovo. Zavolala jsem sociálku z Vimperka a bylo to jediné dítě, které jsem kdy sociálce předala, protože jsem si byla na mou duši jistá, že to tak bude lepší.“ „Co se s ním stalo potom?“ „Nevím. Už jsem ho nikdy neviděla a nikdy o něm neslyšela, jeho rodina se rozpadla a všichni pak odešli, stejně jako ostatní.“ Paní Běhounová si vzdychla a v tom okamžiku zazvonilo na velkou přestávku. Nadešla chvíle, ve které mi měl Miklosz rozpárat hlavu. Jenže ani teď se nikdo neměl k tomu, aby vstal a vyběhl na chodbu. „Chodil k vám taky Péťa Hušek, paní učitelko?“ zeptal se Daniel. „Chodil.“ „Je pravda, že ho táta nechával řídit lakatoš? Vytahoval se, že už ho v osmi letech otáčel na křižovatce!“ „To je pravda, ale jeho tatínek na něj dával opravdu bedlivý pozor.“ „Děda říkal, že nejlepší na škole byly třídní schůzky,“ přihlásila se Tereza. „Tady škola posledních třicet let funguje jen na 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168602
prvním stupni a potom všechny děti nastoupí na základní školu do Vimperka. Takže když jste byli páťáci ve Vimperku, jako býval tady Tomášův tatínek, dostali jste v šesté třídě spousty nových spolužáků ze samot. A rodiče dětí ze samot neměli čas se starat, jak děti ve škole prospívají. Jet na třídní schůzku znamenalo vzít si volno v práci na celé odpoledne a ještě se vrátit domů pozdě. Takže na třídní schůzky svých dětí nejezdili. Jednoho pana učitele ve Vimperku napadlo, že se tedy za rodiči vypraví sám. Začal pořádat třídní schůzky tak, že najal kapelu a udělal třídní schůzku v sobotu večer v nejbližší vsi jako zábavu – a na ní se sešel s rodiči. A víte, že hospoda byla vždycky plná? A všichni na toho učitele vzpomínali, protože si s ním dali štamprli a viděli, že je to normální chlap.“ Zazvonilo na další hodinu. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí! Jak to vypadalo, bude ze mě Pražák, kterého si Miklosz ke svačině jen tak nedá. Paní Běhounová se na nás usmála z místa, kde pětatřicet let stála a dívala se, jak děti odcházejí: „Mějte se hezky. A všem vám držím palce, abyste konečně postoupili do druhého kola hasičské soutěže.“ Zdvihla ruku, jako by nás posílala ven – ale já viděl, že se jí nechce loučit. Možná tu každý rok o prázdninách stojí, v opuštěných lavicích vidí všechny svoje žáky a doufá, že se Imré jednoho dne objeví ve dveřích a řekne jí moc pěknou češtinou, že se má pořád líp a líp.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168602