Chtěl jsem tam dát zpátečku, ale dal jsem omylem trojku – šaltování u starých Mercedesek bylo venku, po straně vozu, nebylo tam vidět. Anžto šla silnice z kopce, auto se rychle rozjelo místo dozadu přímo na koně, oj narazila na chladič a uvízla v něm. Oba koně měli tlamy až na předním skle. Dívali se udiveně na mě i na generála. Ten byl celý rudý, zsinalý a zas chvíli modrý, uštědřil mi ještě dvě navíc a podle řady trénu si to hnal do Borga, který byl od toho asi 3 km. Tréňáci se smáli, zvlášť když zvěděli, kam generál pospíchal. Společně jsme oprostili auto, dali ho na stranu, kde bylo trochu volného místa a já šel také do Broga se hlásit. Než být u toho generála, radši si vyberu frontu. Nemusel jsem si o to ani říkat, udělali to na autodepu sami. Vystavili mi marschrůtu přes Feltré (pro mé věci) ke koloně 329 na Campo Mulo před Asiagem. Fronta – nejhorší její úsek, v plném rozsahu. Neboť vše, co souviselo s Campo Mulem a Asiagem bylo postrachem všech rakouských vojáků, žádnou branži nevyjímaje. Už ta pouť z Primalena po téměř kolmé stěně a v ní místy ve skále vysekaná cesta, k tomu ještě s dřevěným kufříkem. Ještě že nahoře u lanové dráhy z Primslána (používané v té době jen pro zboží a munici) bylo nákladní auto a dovezlo mě ke koloně. V dřevěném větším baráku bylo velitelství kolony. Než jsem otevřel dveře, slyšel jsem nějaký povědomý hlas: „Hergot, kdo to je? Že by?“ A také to byl, ovšem s medailemi, s nosem od pití červeným, seděl a hned zas stál – oberjäger Thiele. „Jak ten se sem dostal ze Sarajeva? Proč jsem musel znovu jemu padnout do rukou na nejhorším úseku italské fronty?“ Hlásil jsem příchod ke koloně a podal mu papíry. Chvilku do nich koukal, chvilku na mě. Pak položil papíry a ironicky dodal: „Wir kennen uns, nicht?“ (My se známe?) Jen jsem mlčky přisvědčil. Čekal jsem hned nějaké nadávky, ale on se jen rozchechtal a pak pokračoval německy. „Tak tys pěkný kvítko! Garáž porazí, generála nabourá a i degradovat tě museli. Cos měl s tím generálem?“ Když jsem mu to vypověděl, rozchechtal se znova, byl chvilku docela lidský a jen poznamenal, že ten generál by měl být na Campo Mulo, tady by ho přešla chuť na holky. Přidělil mě k nákladnímu autu č. 7 Büssing, kde byl před dvěma dny vážně raněn spolujezdec. Šofér Erhart, vykutálený 98
DRUHÁ CESTA ZA SLÁVOU VOJENSKOU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168274
Vídeňák, mě přivítal velmi srdečně, hlavně když zjistil, že znám i jeho vídeňskou čtvrť – Florisdorf. „Jak je to s tebou, už jsi jezdil s Bisem?“ „Docela v několika autoškolách, posledně i v Levicu, kde jsem s ním rozboural garáž. A i v Sarajevu jsme je měli. Odtamtud znám i oberjägera Thieleho. Honil nás tam jak psy! Jaký je tady u vás na frontě?“ „Tady si nesmí moc dovolit. Jako kdekdo z nás, má taky nějaký „škraloup“ a je tu za trest. Přes něj je tu štábní šikovatel Roznětinský, je to tvůj krajan, Čech z Prahy. Thiele si něco dovolil na jednoho nováčka a hned ho setřel jak štábní, tak velitel kolony. Ovšem když je Thiele ožralý, tak je svině. Má krutost v krvi!“ To jsem poznal později sám na sobě. S Erhartem jsme byli brzy dobří kamarádi. Měli jsme se střídat v řízení vozu, ale Erhart, hlavně když šlo o těžké noční jízdy, řídil sám, aspoň zpočátku. Brzy jsem poznal úsek u Asiaga. To úplně rozstřílené město bylo hned za frontou. Museli jsme jím jezdit jen v noci. Každý druhý den jsme vozili až do fronty, do Franzelašluchtu, střelivo, granáty, miny a to nejhorší – ekrazit na podkopy pod italské zákopy. Ty noční jízdy začínaly až po setmění, z hrozných kopců od sedla Campo Mula, kolem Tří kaveren, kolem autofriedhofu (hřbitova aut) přes mrtvé Asiago až do údolí Franzelašluchtu – tam už byly zákopy. A celou tu cestu, víc jak 20 km, číhalo nebezpečí a smrt ze střel i z padajícího kamení, neboť hlavně od „Tří kaveren“ bylo na ní „zastřelené“ francouzské dělostřelectvo, které vypomáhalo Italům. V ohybu za kavernami byly občasně zamířeny italské reflektory a ty objevily na otevřeném úseku cesty k Asiagu v noci všechno – a hned to palbou z děl ničily. Ze stanovišť na jejich pozorovacích balonech dostávali dělostřelci příkazy, kam pálit. V propasti, do které sapeři, umístěni ve Třech kavernách, házeli vozy poškozené střelbami a jiné překážky z cesty, bylo sta a sta střelami zničených nákladních aut, tréňáckých vozů, děl a jiného válečného materiálu. Cesta musela být stále volná, byla jediná pro přísun do fronty! Sapeři mohli pracovat, jako my jezdit – jen v noci. A tak brali z rozstřílených vozů jen raněné – mrtvé házeli do hluboké propasti mezi Meleton a Asiagem – se vším rozstříleným materiálem. Stejně tam DRUHÁ CESTA ZA SLÁVOU VOJENSKOU
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168274
nebylo možné mrtvé nikam pochovat – kolem, nahoře i dole, napravo i nalevo byly jen vápencové skály. Jednou jsme čekali s auty před sedlem na noční jízdu. Opodál ležel připravený slovenský pluk z Trenčína, tuším č. 71, měl střídat posádky zákopů na svahu Melety. Byli o hladu, kuchyně jim nedojely. Mnozí si vařili v esšálkách trávu a solili si ten odvar. Co jsme s Erhartem měli chleba, ten jsme jim rozdělili. I s námi čekající tréňáci jim rozdali, co měli. Neboť ti, co vozili někdy i proviant, spíš k nějakému soustu navíc přišli. Cesta na Meletu od sedla Campa byla maskovaná, ale maskování už zasychalo, bylo skrze ně na cestu vidět. Jistě i z pozorovacích italských balónů. Velitel této pěší jednotky, nechtěl čekat až na úplnou tmu a hnal chlapce z Pováží do maskýrunku ještě za značného světla. Neušli ani polovinu cesty, když na ně z italské strany spustila palba, zavřela jim ústup i postup, smetla maskýrung a sila jen hrůzu a smrt. Několika desítkám se podařilo přece jen utéci ze sedla Campo mezi nás. Většina jich tam zůstala – jak pitomého museli mít velitele! V noci tam došli sapeři a pochovali mrtvé do nánosu na sedle. Pak přišel třetí den déšť, příval vyplavil zem a obnažil mrtvá těla. Byl to hrozný pohled – do smrti na něj nezapomenu! Po třetí noční jízdě, právě když jsme vezli na slaměných podložkách bedny ekrazitu, dostali jsme se až skoro těsně u Asiaga do dělostřelecké palby. Skočil jsem z vozu a schoval se pod něj. Erhart tam za mnou skočil, doslova mě vyrval ven a v palbě řval, abych to slyšel: „Člověče, Pepi, když to bouchne do vozu, poletíš do nebe po kouskách! Pojď do granátových jam, je to o něco bezpečnější. A nos, hergot, tu helmu!“ Bylo to už v bývalých políčkách kolem Asiaga, a tak tam už trochu hlíny bylo a v ní i díry po granátech. Když jsem po dlouhých letech viděl film „Mzda strachu“, vzpomněl jsem si, že tam v té situaci, dost podobné naší, si mohli reflektory svítit, i kouřit, a nikdo po nich nestřílel. Tady od Campa až k zákopům za Asiagem se muselo ob den jet jen potmě, nesměla se ani sirka rozsvítit a cigareta zapálit, natož pak zapnout světla! A cesta byla úzká a jednosměrná – do jedné hodiny v noci k frontě, od jedné zpět. Ve dne se tam nikdo neodvážil a podle rozkazu ani nesměl!
100
DRUHÁ CESTA ZA SLÁVOU VOJENSKOU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168274