Obálka byla určená pro přání k narozeninám a na přední straně stálo prostě a jasně Konrad. Kartička uvnitř byla bílá a bez ozdob. Konrad Simonsen četl nahlas. „Bys dopřál maličkým, jež skrápí pláč, naděje světlo a radosti píseň! Co to má být?“ Komtesa smutně odpověděla. „Nejsem si úplně jistá, ale mám takové neblahé tušení.“ „Jaké?“ „Ty verše jsou z Grundtvigova žalozpěvu, který se jmenuje Večerní soužení, noční pláč.“ Konrad Simonsen udeřil vzkazem o stůl jako špatnou kartou, která nemá šanci proti trumfu, jako by už dopředu znal Komtesin pochmurný závěr: „Je to pohřební žalm. Myslím, že s Perem Clausenem už si nepromluvíme.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168259
19. kapitola
Per Clausen se zavrtal hluboko do polštářů, melancholicky se pousmál a po celém těle se mu rozlila úleva. Dnes byl nádherný den. Nejdříve ho čekala jedna neplánovaná záležitost, kterou bylo třeba vyřídit. Její pozadí, totiž to, že si Konrad Simonsen den předtím přibral k výslechu mladou ženu namísto nějakého ostří leného kolegy, nebylo těžké prokouknout a on mu chtěl oplatit stejnou mincí. Koupil si fotoaparát a měl štěstí, že na potřebný motiv narazil bez dlouhého čekání. V knihovně fotografie vytiskl a odeslal papíry i s instrukcemi Lezci. Zbytek dne se pak mohl věnovat už jen sám sobě. Zašel se podívat domů, naposledy navštívil svoje dětství. Hodně se toho změnilo, ale oči, které se uměly dívat, vi děly ulici stejnou, jako byla před padesáti lety. Asfalt byl dosud hladký a rovný, o trošku lepší než kdekoli jinde na světě, a proto se v ulici celá desetiletí s oblibou scházeli všichni, kdo si chtěli zahrát čáru nebo kuličky. Vždycky se tam seběhl houf různě sta rých dětí a mládeže zblízka i zdaleka a světlé letní večery hýřily životem. Děti křičely a výskaly, vyhrávaly a prohrávaly, smály se a brečely a neustále se hádaly o pravidla nebo uzavíraly pomíjivá spojenectví. Kluci v krátkých kalhotách a dlouhých kostkovaných podkolenkách ostříhaní na ježka a se špinavýma ušima a věč nou nudlí u nosu, děvčata ve skotských kostkovaných sukýnkách v pase do gumy, za kterou se dalo zatáhnout a každý hned viděl jejich růžovoučké kalhotky. Přikrčil se, jako by házel čáru, s levým kolenem skrčeným k zemi a pravou nohou nataženou dozadu, a dlouhým plynulým pohybem ještě jednou naposledy přejel prsty po asfaltu. Chvíli se rozhlížel, jestli nezahlédne nějakou kočku; alespoň malé hubené koťátko, které by ho vrátilo do minulosti, ale žádné
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168259
neviděl. Za jeho časů se to kolem obytných bloků kočkami jen hemžilo. Ve dne sedávaly na popelnicích nebo ležely na schodech, vyhřívaly se na slunci a vyhlížely kočičí mámu, která věrně přichá zívala třikrát týdně, hezky na ně mluvila a přinášela jim odpad z ryb. V noci často rozřízlo ticho kočičí mrouskání a zvuky bojů o teritorium. Když do ulice přijel lovec koček, šlo všechno nepřá telství stranou a každý věděl, kde je jeho místo. Děvčata utvořila malé hloučky a odháněla kočky pryč. Kluci zaútočili foukačkami a praky. Malé děti běhaly od domu k domu a přivolávaly pomoc, a kdo mohl, oloupal z řídítek kola celuloid a pomocí lupy zapa loval pod autem lovce koček smradlavé ohníčky. Většinou odjel s nepořízenou, rudý vzteky a plivající nadávky, a místo koček si odvážel jen pár boulí na hlavě. Poslední okno v druhém patře žlutého domu bylo matčino. Odtamtud mu ráno mávala na rozloučenou, když šel do školy, a večer ho volala domů, když bylo načase jít spát. Sklo v okně bylo poškrábané a jenom on a jeho matka věděli proč. Když na skle vznikly ty škrábance, seděl právě na parapetu. Cihly na okenních římsách popraskaly mrazem. Bylo to nebezpečné, proto postavili lešení a statný veselý zedník se pustil do práce. Při práci si krás ně prozpěvoval. Melancholickou píseň divokých husí zpíval jako nějaký trubadúr. Od hospodyněk za to dostával kafe nebo i pivo, podávané rovnou oknem ven. A jak tam tak stál na lešení a oháněl se maltou a zednickou lžící, do oka mu padla máma. Frajersky švihl lžící a přitom prohlásil, že nejhezčí ženská ze vchodu musí taky dostat svoje. Malta se přichytila na okenní tabuli a líně stéka la po skle. Za ten jeho bláznivý nápad mu matka pěkně vynadala a pak jí ty škrábance celý život dělaly radost. Stál tam dlouho, myslel na minulost a hleděl na nebe zrcad lící se v matčině okně. Pak se sebral a tichými uličkami se oklikou vydal zpátky tam, odkud vyšel. Teď tedy došel na konec cesty. Vytáhl z kalhot opasek a utáhl si ho kolem levé paže nad loktem, až mu vystoupily žíly. Z kapsy vzal injekční stříkačku,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168259