Pokrok je, když… Filosof vědy Paul Feyerabend coby postmodernistický buřič se případným faustovským snahám vědátorů vysmívá a považuje je za sisyfovskou práci. Lee Smolin jeho názory shrnul takto: »Věda není žádné filosofování v oblacích. Je to veskrze lidská aktivita, stejně složitá a problematická jako každá jiná. Ve vědě neexistuje žádná univerzální metoda ani jednoduché kritérium, které by dokázalo stanovit, kdo bude dobrý vědec. Dobrá věda se pozná jedině tak, že v daném okamžiku dějin správně funguje, že posouvá hranice našeho poznání. A pokoušet se definovat vědecký pokrok je nesmysl. Definuj si ho, jak chceš, a stejně bude fungovat.« Čtu-li zajímavou stať, jsem jí vždycky plný. Nedivte se proto, že šířeji a obecněji zareaguji na pojem pokrok. Mudrují o tom (třeba 23. března 2010) i rozhlasoví moderátoři s přizvanými odborníky. Od Ladislava Hejdánka jsem dostal otisk textu Pokrok jako téma a tzv. víra v pokrok. Byl napsán pro seminář pořádaný před letními prázdninami v roce 2009 na počest historika Bedřicha Löwensteina. V historizující části Hejdánek usuzuje, že »myšlenka pokroku se mohla vynořit, když už nešlo o pokrok individuální, nýbrž kolektivní, například pokrok celého kmene nebo většího společenství, později třeba celé civilizace«. Když už jste na mne vyrukoval s citáty filosofických obrů, přijměte upřesňující myšlenku jejich českého kolegy: »Všeobecný pokrok nesmí být chápán jako nějaká objektivní zákonitost, která se uplatňuje samovolně a všude jakoby samospádem, ale naopak jako jistá specifická otevřenost do budoucnosti, ovšem do pravé budoucnosti, do té, která není nebo přinejmenším nemusí být pouhým následkem, produktem toho, co předcházelo.« Všechno, co v poslední době čtu, protahuji sítem biologie a imunologie. Proto je mi blízká myšlenka, že »evoluční pokroky nejsou fatálně vázány na nějaké odedávna
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168190
předem dané koleje«. Ovšem bez vůbec žádných kolejí to také nejde. Jsou nezbytné, »ale jsou jakoby stavěny zároveň s jízdou, dokonce i trochu dopředu, a proto mohou zároveň s jízdou být stavěny i výhybky, které tam původně nebyly«. Ale podle Hejdánka to neplatí jen pro biologickou evoluci. Lze shrnout: »Pokrok, progres, je zkrátka možný, ale není ani nutný, ani samozřejmý. Je však uskutečnitelný pouze v odporu a protipohybu proti všeobecnému upadání všeho, a také ovšem proti setrvačnostem, které vznikají tam, kde není dostatek sil k něčemu většímu než k pouhému zastavování a brzdění úpadku, regresu.« A teď, prosím, sledujte se mnou Hejdánkovo Letní přemítání ještě chvilku. Půjde o takzvanou víru v pokrok. »Tak zvaná víra v samohybný, automatický pokrok je nepochybně pouhou pověrou.« Takových nejrůznějších pověr je prý všude mnoho, stačí připomenout »víru ve vědu«, vlastně rovněž pověru. Teď už musí přijít jen osvobodivý závěr: »Pokud však budeme ›víru‹ chápat – spolu s Rádlem – jako životní ›nakloněnost k činu‹, a můžeme také říci k činorodosti, ke svobodě a cíle svobodně volící aktivitě, pak se takto pochopená ›víra‹ stává zakotveností v tom, co ›ještě není‹, a v nezdolném úsilí o napomáhání a dosahování toho, ›aby bylo‹, přímo základem, zdrojem a ›hybnou silou‹ (motrix) skutečného pokroku.« Na samý závěr kapka zdravě provokativního nihilismu. Já osobně si čím dál víc myslím, že pokrok de facto neexistuje. Jen krátce, zbytek si náš čtenář domyslí sám. Zrodili jsme se do mistrovsky vybalancované přírody, kde všechno bylo tak, jak má být a jakýkoli (jiný než prostě evoluční) posun jinam je tak či onak porušením rovnováhy. Pokud díky či vinou prazvláštního propletence »boha« a zvířete v nás tuto rovnováhu jakkoli porušujeme (a žijeme třeba i bezpečněji a pohodlněji), činíme tak na úkor něčeho – od stávajících generací »nižších« organismů po budoucí generace lidí. Pokud újmu nevidíme, neznamená to, že neexistuje, to jsme jen hloupí nebo zaslepení. Jednoduše řečeno – vůbec nic, ani »pokrok«, není zadarmo.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168190
Hezky se o tom píše v elektronickém Antropologickém slovníku Jaroslava Maliny, heslo pravěk. Zde je jeho část:
Mohlo by se zdát, že člověk neustále stoupá po jakémsi schodišti, jehož první stupně jsou neotesané a hrubé, střední vystlané měkkými koberci a nejvyšší stupně už automaticky pojízdné... Na každém kvalitnějším schodu se platí. Oblek, oheň a obydlí poskytly člověku ochranu a pohodlí, ale za cenu ztráty přirozené odolnosti. S objevem času přišel strach z budoucnosti a hlavně ze smrti – ten se v archeologickém záznamu projeví přidáváním milodarů do hrobů, nákladnou mumifikací či stavbou impozantních hrobek. Také koncentrace majetku vyvolává strach a tentokrát se spolu s ním objevily fortifikace a armáda... Obdivujeme se objevu umění, ale co když je to jen náhražka za ztrátu schopnosti vnímat svět vlastníma očima? Obdivujeme monumentální chrámy, ale co když jen odrážejí vzrůstající neschopnost člověka dosáhnout přirozené vyrovnanosti a klidu?
Takže pro mě je důležitá jediná otázka: Kdy přijde účet? Pane profesore, uklidněte mě! Kdepak, Františku, nemám chuť vás uklidňovat… Zkusme se spolu zamyslet nad větou amerického učence Johna Graye: »Lidské znalosti rostou, avšak lidské zvíře zůstává stejné.« Líbilo se mi, když si ji jako motto pro svou sbírku veršů zvolil ostravský mikrobiolog a básník Dittmar Chmelař. I název jeho knížky je příznačný: (Im) potence.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168190