Čtvrtek 10. června 1982 Ještě mám čtyři hodiny náhradního volna. Jitka šla s Ivanem na mandle, takže jsem doprovodil Markétu do školky. Zase to bylo jedno z těch rán, kdy se mi nechce vůbec do ničeho. V deset hodin mám mít schůzku s Jiřím Tichotou, nedovolím si tam nepřijít, ta schůzka mě nutí k probrání. Cestou jsem se zastavil u Vladimíra Jiránka, nebyl doma, a tak jsem kresbu, kterou nám nakreslil pro pozvánku na Š.O.U., vrátil jeho ženě. Jirku jsem navštívil v budově Filozofické fakulty, kde pracuje jako vysokoškolský učitel na katedře hudební vědy. Zrovna když jsem přišel, jednal s nějakým náhodným hostem – hudebníkem, který ho žádal o radu, jak si udělat kvalifikaci u PKS, jak se uchytit v nějakém souboru, a měl i zájem o studium dějin hudby. Po odchodu nečekaného návštěvníka Jirka vybalil fotky starého Spirituál kvintetu, z nichž vybíráme na plakát. Pak mi vypráví o jednom našem společném kamarádovi z folku. Říká, že působí dojmem zfetovaného člověka, chodí jak bez duše, do ničeho se mu nechce. Jirka mně to vypráví jako člověku, o kterém si myslí, že žije aktivně. Poslouchám ho a dá mi přemáhání, abych se mu nesvěřil: Abys věděl, tak já se často cítím a vypadám přesně tak bídně, jak popisuješ našeho kdysi tak veselého a veselí rozdávajícího kamaráda. Jsem si jist, že drogy nebere, možná trpí depresemi, jako jimi trpím já. Ty jsi, Jirko, nikdy v životě neměl co do činění s depresí, a buď tomu rád! – Jazyk jsem ale za zuby udržel a udělal jsem dobře.
Dohodli jsme se, kdy a kde bude vhodné uskutečnit fotografování Kvintetu pro propagaci zářijové výroční Lucerny. Na odchodu jsem si poněkud nesmyslně neodpustil předat pár pozvánek na Š.O.U. a informoval jsem Jiřího o autobusovém zájezdu na Mertův koncert na Kladno. Očividně ožil, když slyšel, jak oblafnu pražské cenzory, a upřímně zalitoval, že se nemůže zúčastnit, protože téhož dne hrají spirituálníci v Maltézské zahradě. Řeknu vám, že ta představa, mít ctihodného doktora Tichotu v zájezdu na Kladno, se mi moc líbila. Doma jsem našel Ivana v postýlce po mandlích. Už je v klidu, zato Jitka si užila. Pátek 11. června 1982 Místo oběda jsem si zajel do kina Pasáž koupit lístky na večerní představení filmu Opera ve vinici. Tušil jsem, že bych dostal vstupenky i večer, ale když už zalarmujeme babičku na hlídání, tak chceme mít jistotu. Cestou domů jsem potkal u Kotvy Danu ze spřízněné trampské osady Dívčí voj. Zve mě teď odpoledne do Valdštejnské zahrady na výstavu amatérských výtvarníků a přidává lákadlo, že zahajovat bude Pavel Klikar s Originálním pražským synkopickým orchestrem. Vyzvedl jsem Markétu, Jitka zůstala s Ivanem doma a já s Markétou jsme se doma jenom otočili a vyrazili na výstavu. U vchodu do zahrady pochopitelně pokládám pár pozvánek na Š.O.U. Pokročíme dál a sledujeme módní přehlídku s otřesnou konferenciérkou. Celý podnik
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168171
působí dojmem promarněné příležitosti, pořadatel je asi bohatý, když si může dovolit pronajmout Valdštejnskou zahradu, ale akce je bez nápadu a bez citu pro prostředí. Večer jsme s Jitkou byli na Mertově a Jirešově Opeře ve vinici. Nemohu říct, že by mě tenhle film nadchl, scénář má své chyby, ještěže měl režii Jireš, jinak by to asi nebylo ke koukání. Třeba postava profesora, folklorního badatele, mi přišla neskutečná. Na druhou stranu víno a písnička jsou oslaveny pěkně. Jitce se film líbil, to jsem byl rád. Před kinem jsme potkali Jirku Černého, předal jsem mu pozvánku na Š.O.U. a pochlubil jsem se, že vedu zdařilou propagační kampaň pro jejich první pražské vystoupení. (Pokud mě paměť neklame, tak jsem se tehdy v pasáži potkal také s Petrem Kautským a jeho ženou Vendulkou.) Přešli jsme Karlův most a v Besedě jsme stihli ještě konec Svobody a spol. Dnes křtí novou desku Pražského Big Bandu, bude tam silná sestava. Obešel jsem jazzmany z Milanova kvarteta, kteří mají hrát po představení ve čtvrtek v Riegráku. Kromě Aleše Charváta, který hraje ve čtvrtek s Jegorovem v Parnasu, všichni účast přislíbili. S bubeníkem Jaromírem jsem ještě dohodl odvoz bicí soupravy. Když jsme se vraceli, začalo pršet, než jsme došli domů, déšť přešel v liják. Pondělí 14. června 1982 V poledne se uvolňuju z práce. Mám schůzku s přítelem, grafikem a malířem Šebkem, který má navrhnout plakát 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168171
pro zářijovou Lucernu. Přijde taky kamarád Fredy, autor nápadu pro plakát (obraz v obraze). Nad starými fotkami jsme se dohodli o postupu a já se zbavil úkolu „režírovat“ fotografa, Fredy mi přislíbil, že se toho ujme. Potom jsem stáhl z předprodejů zbylé vstupenky pro dnešní představení. V půl sedmé večer jsem dorazil do Národního domu na Vinohradech, který se v minulém režimu, v době, kdy jsem tyhle zápisky psal, jmenoval „sovětsky“: Ústřední kulturní dům železničářů neboli ve zkratce ÚKDŽ. Dohlídl jsem na přípravu Raisova sálu pro druhý díl pouštění nahrávek s Janem Werichem. Bohužel mě ani Jindru Kučeru nenapadlo, že shánění po povolení, které se tu odehrálo před týdnem, předznamenalo dnešní velkou vizitu. Asi v první třetině první půlky pořadu se u mého pořadatelského stolu v předsálí objevila inspekční skupina v čele s vedoucím oddělení umění odboru kultury Národního výboru hlavního města Prahy, JUDr. Františkem Trojanem. Pěkný titul! Dal by se zkrátit na dvě slova: vrchní cenzor. Ostatně v kulturních kruzích se o něm nemluví jako o doktorovi Trojanovi, ale zásadně jako o plukovníku Trojanovi. Přišel k mému stolu a cvičeným okem tam zahlédl pár vstupenek zakoupených v papírnictví, které tam neměly co dělat, protože ÚKDŽ vydával pro akce ve svém domě své vlastní, tištěné. „Co to je? Vy si tu prodáváte svoje vstupenky?“ obrátil se na mě.
„Ne, to jsou pouze čestné vstupenky do nulté řady.“ Asi jsem to řekl dost přesvědčivě, takže mé vysvětlení nezpochybňoval. Spadl mi kámen ze srdce. Já jsem totiž i tu nultou řadu prodával a dovedu si představit, jak by se přestupku za tři stovky inspekční komise s chutí chytila. „Jdu se podívat dovnitř,“ řekl Trojan. Vydržel tam jen pět minut a úplně mu to stačilo. Pan Kučera zrovna vyprávěl o cestě V+W do Itálie, kde je zastihla zpráva o smrti prezidenta Masaryka, a tak se rozhodli svou cestu zkrátit. Trojan ještě zaslechl větu „Henlein v té době požádal o odstoupení Sudet Německu“. O přestávce si doktor alias plukovník nechal zavolat pana Kučeru. Řekl mu: „Já nebudu trpět pořady o tatíčku Masarykovi.“ Kučera ho opravil: „O tatíčku nepadlo ani slovo, mluvil jsem o prezidentu Masarykovi.“ Trojan se ještě rozohnil kvůli Sudetám: „Žádné Sudety neexistují, byly odstoupeny pohraniční oblasti.“ Kontrola skončila ještě o přestávce s blahosklonným povolením pořad dokončit. Při odchodu se doktor Trojan obrátil na mě jako na hlavního pořadatele: „Zítra v deset hodin mně přinesete povolený scénář tohoto pořadu do mé kanceláře.“ Přitom dobře věděl, že žádný takový scénář neexistuje, protože produkce byla povolena jako beseda se sběratelem gramofonových desek, se seznamem skladeb, ale bez scénáře. Nicméně setkání s Trojanem a spol. jsem neměl zájem prodlužovat, takže jsem mu odpověděl: „Ano.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168171