strana 96 / 97 ■ Vzpoura deprivantů ■ Nestvůry
a velmi často porucha pozornosti s hyperaktivitou. Pravděpodobnost budoucího antisociálního chování chlapců je dokonce možné odhadnout už z jejich chování ve školce. Temperament dětí je možné ukázat na výsledcích dvou poměrně jednoduchých dotazníků vyplňovaných učiteli. Dotazníky se kromě socioekonomické situace rodiny zaměřují na tři základní temperamentové rysy dětí: míru, se kterou se děti vyhýbají poškození, současně považovanou za míru úzkosti, dále míru impulsivity neboli sklonu vyhledávat nové jevy, a míru závislosti na psychologické odměně. Jsou to současně temperamentové rysy, popisované ve výkladu o sedmirozměrovém modelu lidské osobnosti (viz tab. 1). První temperamentový rozměr se popisuje jako opatrné, přitlumené chování, ustaranost, ustrašenost, úzkost z nových okolností. Druhý temperamentový rozměr se projevuje impulsivním, nezdrženlivým chováním dítěte, které vyhledává nové vzrušující situace, nebojí se, je neklidné, bojovné, v trvalém pohybu. Třetí rozměr se popisuje jako chování sympatizující s jinými dětmi, pomáhání slabším, pomáhání s uklízením, tlumení srážek mezi spolužáky, zklidňování dětí, jimž není duševně dobře. Chlapci s vysokou mírou impulsivity, nízkou mírou závislosti na odměně a nízkou mírou úzkosti se s daleko vyšší četností chovají ve věku 11–13 let antisociálně než chlapci s jinou kombinací těchto temperamentových rysů.96 Jak se chovají děti a dospívající s (antisociální) poruchou chování v dospělosti?97 Dlouhodobé, dvacet let trvající sledování těchto dětí a dospívajících ukazuje, že jde o závažný stav. Jen polovina z nich se v dospělosti chová jako běžní občané. Přibližně u třetiny z nich se vyvinula antisociální porucha osobnosti dospělých lidí, čtvrtina z nich zneužívala v dospělosti drogy (což se s antisociální poruchou často překrývá), čtvrtina z nich měla úzkostné stavy. Sledování téměř více než 6000 mužů a 6000 žen, kteří měli v dětství (antisociální) poruchu chování,98 prokázalo, že 76 % mužů a 30 % žen ve věku 30 let mělo bu záznam v trestním rejstříku nebo trpělo duševním onemocněním či poruchou, z nichž byla nejzávažnější a velmi častá závislost na drogách. Souborné výsledky dvaceti světových vědeckých prací prokazují, že dospívající dívky s (antisociální) poruchou chování se v dospělosti kriminálně chovají 10–40krát častěji než dívky, které tuto poruchu neměly.99 Kromě toho jsou podstatně častěji duševně nemocné, jejich sociální i rodinné vztahy bývají podstatně častěji doprovázeny násilím, podstatně častěji jsou závislé na sociální síti společnosti a jejich úmrtnost vzhledem k věku je vyšší. Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou Porucha pozornosti s hyperaktivitou může být velmi závažné onemocnění. Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou (attention deficit hyperactivity disorder, ADHD) je znám od roku 1902. Dávala se mu různá jména, v posledních letech se rozšířilo označení lehká mozková dysfunkce. Tento název se opouští, protože mozková dysfunkce, která část těchto dětí postihuje, lehká není. Může být střední nebo těžká. Jde o spektrum změn. U některých dětí je spíše nápadná porucha pozornosti, jiné jsou hyperaktivní – neposedí, pobíhají, vykřikují – u dalších se objevují oba typy chování a k tomu některé další. V těžší
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168167
Tab. 8. Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) Diagnóza ADHD se zakládá buď na šesti a více příznacích poruchy pozornosti, nebo na šesti a více příznacích hyperaktivity a impulsivity, které v obou případech trvají alespoň šest měsíců a neodpovídají vývojovému období, ve kterém dítě je. Alespoň některé příznaky musejí být přítomny před sedmým rokem věku. Příznaky dítě poškozují ve škole nebo v rodině, nebo v dalších sociálních souvislostech. Příznaky poruchy pozornosti se projevují nepozorností vůči podrobnostem jak ve školní, tak při domácí práci, neschopností udržet pozornost v průběhu hry. Děti se chovají, jako by neposlouchaly, co jim kdo říká, nerespektují instrukce, určenou práci nedokončí, mají obtíže s časovou a prostorovou organizací zadaných úkolů, vyhýbají se úkolům, které vyžadují setrvalou pozornost, často ztrácejí osobní věci a školní pomůcky, rozptylují je i slabé podněty, jsou zapomnětlivé. Příznaky hyperaktivity se projevují neklidem končetin a trupu v sedě, vybíháním z určeného místa, neklidným pobíháním a šplháním v nepatřičných situacích, nápadnou hlučností při činnosti ve volném čase, trvalým mluvením, okolí může mít dojem, že dítě něco trvale pohání, »jako by v něm byl nějaký motor«. Příznaky impulsivity se projevují častým skákáním do řeči a přerušováním řeči jiných lidí, netrpělivostí při činnosti, kdy se má vyčkat, až na dítě přijde řada, rušením jiných dětí i dospělých při jejich činnosti. U některých dětí se projevují příznaky z obou skupin současně, u dětí jiných se mohou projevovat příznaky buď jedné, nebo druhé skupiny. Pro poruchu pozornosti bez hyperaktivity se někdy užívá zkratka ADD (attention deficit disorder)
podobě syndrom vážně poškozuje jak děti, tak dospělé jedince. Různé autority dokazují, že ADHD postihuje 3–8 % dětí ve školním věku, v průběhu dospívání je výskyt 2 %. Závažné je současné postižení těchto dětí opoziční a antisociální poruchou chování, která se u nich vyskytuje přibližně v polovině případů. Výskyt syndromu ADHD v dospělosti znám není. ADHD se vyskytuje ve všech kulturních okruzích. Diagnóza se má vyslovit až po 4.–5. roce věku dítěte. Odlišení příznaků vyvíjejícího se ADHD před touto věkovou hranicí je obtížné, avšak děti, které později syndrom postihne, bývají nápadně pohybově neklidné a nesoustředěné již ve věku kolem tří let. Syndrom postihuje častěji chlapce než dívky, v poměru 4:1 až 9:1 (tab. 8). Při vzniku ADHD se uplatňuje genetická zátěž. Mezi biologickými příbuznými dětí stižených ADHD, kteří jsou v prvním stupni příbuzenství, se vyskytuje ADHD a další poruchy, například vývojové poruchy učení (příkladem je dyslexie), antisociální porucha osobnosti, poruchy vznikající ze závislosti na alkoholu a drogách i úzkostné poruchy, častěji než v populaci kontrolní. Také adoptivní děti, jejichž biologický rodič měl znaky ADHD, trpí touto poruchou častěji než jejich adoptivní rodiče. Jakmile matky v průběhu těhotenství kouří, výrazně zvyšují riziko, že dítě, které čekají, bude postiženo ADHD. 22 % matek dětí stižených ADHD v průběhu jejich nitroděložního vývoje kouřilo cigarety, v kontrolní, nepostižené skupině dětí kouřilo v době jejich nitroděložního vývoje 8 % jejich matek. Statisticky významná vazba mezi kouřením matek v těhotenství a pozdějším vývojem ADHD u dítěte, které očekávají, přetrvává i po statistickém »odečtení« nízkého socioekonomického stavu rodiny (to je akademický název pro chudo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168167
strana 98 / 99 ■ Vzpoura deprivantů ■ Nestvůry
bu a bídu), popřípadě nízkého inteligenčního kvocientu rodičů a příznaků ADHD u rodičů. Nikotin a další složky tabákového kouře, které procházejí placentou, tedy ovlivňují nežádoucím způsobem mozek vyvíjejícího se plodu, podobně jako v případě výše uvedené poruchy. V mozku dětí stižených ADHD objevily moderní zobrazovací metody jemné, avšak zřetelné odchylky stavby i funkce, které postihují spoje čelní mozkové kůry s rozsáhlými oblastmi nervových buněk v hloubce mozku.100 Ty kromě jiného kontrolují motoriku neboli hybnost. Velmi zjednodušeně řečeno se tyto části mozku chovají, jako by jejich výkon byl snížený, přitlumený. Výsledkem je špatná kontrola jiných funkčních systémů, z které vyplyne porucha pozornosti, pohyblivosti a impulsivita. Proto části postižených dětí do jisté míry mohou pomoci léky, které zvyšují výkon některých částí mozku. Jestliže matky v době těhotenství pijí alkohol, nemluvě o drogách, ohrožují své nenarozené dítě řadou velmi nepříznivých změn. Poruchy pozornosti, citového života a chování mezi ně patří. Uplatňují se i sociokulturní vlivy: v rodinách dětí postižených ADHD se významně častěji než v rodinách kontrolních vyskytuje nesoulad mezi rodiči, rozpad jejich manželství, příliš velký počet členů rodiny, chudoba a bída, kriminalita rodičů, duševní onemocnění matky, případně umístění dítěte do dětského domova. Míru nepříznivého sociálního tlaku je možné určit objektivním měřením. Užívá se k němu takzvaný Rutterův index psychosociální nepřízně (Rutters adversity index), který vystihuje míru chudoby, bídy a jejich doprovodných jevů.101 Vyšetřování dětí s ADHD zjistilo, že jejich vyšší skóre v Rutterově indexu je pro vznik ADHD významným rizikovým faktorem. ADHD ohrožuje jak nositele poruchy, tak jejich okolí. Dlouhodobé sledování dětí s ADHD dokazuje, že přibližně 11 % z nich bude mít alespoň jeden z vůdčích příznaků syndromu i v dospělosti. Přibližně 8 % jich bude v dospělosti postihovat plně vyvinutý syndrom. Dlouhodobé sledování skupiny chlapců s ADHD od 7 až do 24 let dokazuje, že se ve skupině postižené ADHD vyskytovala významně častěji antisociální porucha osobnosti (12 %, v kontrolní skupině 3 %), zneužívání drog (12 %, v kontrolní skupině 4 %).102 Jak se chovají děti s (antisociální) poruchou chování a s ADHD o 10–25 let později, zkoumala skupina britských vědců u velkého souboru dvojčat.103 Věděli, že přibližně třetina dětí s (antisociální) poruchou chování má antisociální poruchu osobnosti v dospělosti, další třetina má jiné poruchy osobnosti, psychiatrické nebo psychosociální potíže, takže porucha chování v dětství a dospívání je velmi závažný stav. Rovněž věděli, že děti, které se chovají s velmi nápadnou útočností, jsou hyperaktivní a že také »nafoukané« děti bez přátel mají v dospělosti sklon k antisociálnímu chování. A vše je v dospělosti tím závažnější, čím dříve se u dětí toto problematické chování objeví. Studium jednovaječných a dvojvaječných dvojčat do jisté míry umožňuje rozplétat vlivy genů a vlivy prostředí. V raném dětství sledovali vědci výši inteligenčního kvocientu a případnou hyperaktivitu. V dětství se ptali na příznaky poruchy chování a problémy se čtením, pátrali tedy po známkách dyslexie. V dospívání je zajímalo, zda se děti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168167