kód analogový
Danesi, M. (1994). Messages and Meanings. An Introduction to Semiotics. Toronto: Canadian Scholars’ Press. Gottdiener, M., Boklund-Lagopoulos, K., Lagopoulos, A. (eds.) (2003). Semiotics. London: Sage. Grossberg, L., Wartella, E., Whitney, Ch. (1998). Media Making. London: Sage. Chandler, D. (2002). Semiotics. The Basics. London, New York: Routledge. kód analogový →
kód digitální
ny – je jí analogická. Gramofon tyto vlny zesiluje a přeměňuje ve chvění membrány reproduktoru, tedy na slyšitelný zvuk. U digitálního záznamu je zvuková vlna na vstupu „rozkouskována“ a jednotlivé úseky v podobě čísel uloženy do paměti. Při přehrávání je pak spojitá zvuková vlna více či méně přesně rekonstruována v závislosti na kvalitě digitalizovaných dat. Digitální záznam zvuku se zvukové vlně nijak nepodobá (není jí analogický). Jeho podoba je odvislá pouze od konvencí dohodnutých pro digitální kódování zvuku. [mrk] á kód analogový; média nová
kód digitální
SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
z lat. digitus = prst; později přeneseně číslice →
Jones, S. (ed.) (2003). Encyclopedia of New Media. An Essential Reference to Communication and Technology. Thousand Oaks: Sage. Lewis, R., Luciana, J. (2002). Digital Media. Upper Saddle River: Prentice Hall. Welch, K. E. (1999). Electric Rhetoric. Classical Rhetoric, Oralism and a New Literacy. Cambridge: MIT Press. Ziemer, R. E., Peterson, R. L. (2001). Introduction to Digital Communication. Upper Saddle River: Prentice Hall.
kód, který zaznamenává → informaci jako sekvenci oddělených → znaků vybraných z konečné množiny. Těmito znaky mohou ale nemusí být číslice (proto je překlad digitální jako „číslicový“ nepřesný). Pro „digitalitu“ je charakteristická diskrétnost a nespojitost. Zatímco digitální záznam sestává z jasně oddělených jednotek, analogový je spojitý, kontinuální a nepřerušený. Za nejstarší k. d. můžeme v jistém smyslu pokládat fonetickou abecedu, jež vyhovuje základním podmínkám nespojitosti a výběru z omezené množiny znaků. Typickým k. d. je pak Morseova abeceda, která má čtyři znaky: tečku, čárku, krátkou mezeru a dlouhou mezeru. Dnes zdaleka nejpoužívanějším k. d. je počítačový binární kód, který pracuje pouze se dvěma znaky – logickou jedničkou a nulou. Binární kód je však jen jedním z typů k. d., jakkoli se oba pojmy často zaměňují. Rozdíl mezi digitálním a analogovým lze demonstrovat na záznamu zvuku. Analogový záznam (např. na gramodesce) je v podstatě miniaturou samotného zvuku. Drážka v desce kopíruje tvar zvukové vl-
komunikace z latinského communicatio; od communicare
produkce a výměna sdělení a zejm. významů sdělení prostřednictvím znakových systémů. (⇒ kód; sdělení mediované; znak). Existuje mnoho definic k., které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů k. Téměř všechny ale uplatňují (s terminologickými odlišnostmi) pět základních prvků komunikace: a) → komunikátora; b) → adresáta; c) → komunikační kanál (nosič, modus, zprostředkující činitel, → médium); d) → mediované sděle= spojovat
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167856
komunikace
ní (→ text); e) účinek (efekt, odpověď) (⇒ účinky médií, jejich typologie). K. umožňuje systém vzájemně sdílených → znaků a → kódů, do kterých jsou organizovány. Širší definice připojují šum, kontext, kód, zpětnou vazbu a další prvky. (⇒ informace, teorie informace) Rank Dance a Carl Larson popsali 126 definic k.; shoda panuje v tom, že vnímají k. především jako proces. Proces k. začíná, když je sdělení koncipováno komunikátorem, poté je zakódováno, resp. přeloženo do signálu nebo sekvence signálů a přeneseno prostřednictvím média nebo komunikačního kanálu k příjemci, který sdělení dekóduje, interpretuje ho a nějakým způsobem vrací signál (informaci), že sdělení bylo, nebo nebylo porozuměno. Během komunikačního procesu může docházet k šumu. Pro proces k. je důležitý sociální, historický a kulturní kontext, který se podílí na konstituci významu komunikovaného sdělení. George Gerbner definuje k. jako → sociální interakci prostřednictvím sdělení. Podle Jamese Careyho je k. symbolický proces, při němž je realita produkována, udržována, opravována a transformována. Podle Jurgena Ruesche a Gregory Batesona jsou k. všechny procesy, kterými lidé ovlivňují jeden druhého. John Fiske rozlišuje v mediálních studiích dva základní přístupy ke komunikaci: a) Vnímání k. jako přenosu sdělení: tzv. procesuální škola, která vidí k. jako proces, v němž jedna strana ovlivňuje chování nebo myšlení druhé, zabývá se způsobem kódování a dekódování a efektivitou k., což vede výzkum této školy k orientaci na účinky médií. b) Vnímání k. jako produkce a výměnu významů: tzv. sémiotická škola, která se soustředí na to, v jaké interakci jsou sdělení nebo texty s lidmi
při produkci významů, zajímá ji role textů v kultuře, studium k. vnímá jako studium textů a kultury. (⇒ studia kulturální) Podobně John Dewey tvrdí, že se v historii západního myšlení objevují dvě kontrastující definice k., které James Carey později označil jako transakční pohled a rituální pohled na k. Transakční pohled je podle Careyho v naší kultuře nejběžnější; je definován termíny jako sdělování, přenos, zaslání nebo poskytování informací ostatním a vychází z metafory geografie či dopravy (⇒ model komunikace lineární). Rituálový pohled na k. (⇒ model komunikace rituálový) je podle Careyho starší, spojuje k. s termíny sdílení, participace, asociace, společenství; pohled na k. jako na rituál je namířen na udržení společnosti v čase, na reprezentaci sdílených hodnot, archetypálním případem je posvátná ceremonie. V rámci mediálních studií rozlišuje Denis McQuail čtyři modely k.: a) → lineární model komunikace; b) → rituálový model komunikace; c) propagační model komunikace; d) → příjmový model komunikace. Propagační model si všímá toho, že úkolem → masových médií je často předvést a získat pozornost příjemců; tuto pozornost média prodávají inzerentům a bývá (formou sledovanosti, poslechovosti či čtenosti) považována za bezprostřední cíl a často měřítko úspěchu média. → Příjmový model k. na → masovou k. nahlíží z pozice mnoha různých příjemců, kteří nemusí vnímat sdělení a jeho význam tak, jak bylo vysláno. (⇒ teorie zakódování a dekódování) Vnímá příjemce jako aktivní prvek disponující sémiotickou mocí. Je radikálním odklonem od přenosového modelu, je zvl. doménou kulturálních studií a svázán se vznikem analýzy recepce. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167856
komunikace
Obecně lze rozlišovat k. (s různou mírou podrobnosti) podle roviny sociální organizace, na níž se uskutečňuje, na: a) intrapersonální k.; b) interpersonální k.; c) skupinovou k.; d) meziskupinovou k.; e) institucionální k.; f) celospolečenskou neboli societální k. Typy k. představují odlišný charakter vazby mezi komunikátorem a adresátem, odlišné vlastnosti komunikačního kanálu, sdělení a přítomnosti zpětné vazby. Intrapersonální k. představuje přenos informací (sdělení) v rámci jednoho jedince (přemýšlení, snění, rozpomenutí). Interpersonální k. je k. mezi dvěma (dyadická k.) či více lidmi, která se vyznačuje možností okamžité zpětné vazby, sociálním vztahem mezi komunikujícími a určitou vzájemnou znalostí. Skupinová k. je formou interpersonální k. s větším počtem účastníků komunikačního aktu a často slabšími vzájemnými vazbami (především u k. větších skupin). → Masová komunikace je podle Denise McQuaila prototypem celospolečenské k. Torsten Nilson rozlišuje mezi: a) instrumentální k., jejímž záměrem je stimulovat určitou odpověď; b) situační k., která tento záměr nemá. á interakce sociální; model komunikace lineární; model komunikace rituálový; komunikace masová; komunikace mediální; komunikace neverbální [tt] SOUVISEJÍCÍ LITERATURA
Austin, J. L. (1962). How to do Things with Words. Cambridge: Harvard University Press. Carey, J. W. (1992). Communication as Culture. Essays on Media and Society. London: Routledge. Dance, F., Larson, C. (1976). The Functions of Human Communication. A Theoretical Approach. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Dewey, J. (1925). Experience and Nature. Chicago, London: Open Court Publishing Company. McQuail, D. (1999). Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Nakonečný, M. (2000). Sociální psychologie. Praha: Academia. Ruesch, J., Bateson, G. (1987). Communication. The Social Matrix of Psychiatry. New York, London: Norton. komunikace masová
jedna z rovin sociální komunikace, vyznačující se tím, že se veškeré komunikační aktivity (produkce a šíření veřejně dostupných sdělení) dějí v institucionalizované podobě, tedy pomocí a prostřednictvím → masových médií, pro jejichž činnost je charakteristické, že institucionálně, organizačně a technologicky vyhovují kritériím procesu k. m. (⇒ adresát; komunikátor; organizace mediální) K. m. je definována jako proces přenosu sdělení od komunikátora k adresátovi, přičemž komunikátorem je komplexní organizace zaměstnávající profesionální → komunikátory a užívající specializované technologie k výrobě vysoce standardizovaných sdělení určených pro rozsáhlé, nesourodé a disperzní publikum. K. m. není teoretický koncept, který by bylo možné terminologizovat a jednoznačně definovat. Pod k. m. se zpravidla rozumí ty komunikační aktivity, na nichž se podílejí → noviny, → časopisy, kina, → televize, → rozhlas a → reklama. Někdy se do k. m. počítá i vydávání knih (zvl. spotřebního čtiva) a produkce populární, spotřební hudby. Pro k. m. je vedle institucionalizace, důsledné dělby práce při produkci sdělení a prostředků a technologií na jejich šíření příznačné to, že příjemci sdělení předsta-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167856