II Vlastní zkušenost
zkušenost: zkušenosti smyslů – zejména zraku a hmatu – spolu souhlasí, navzájem se potvrzují a doplňují. Ostatně i později se člověk snaží neobvyklé, překvapivé věci ověřovat svědectvím jiných smyslů: ohmatat, očichat, nakousnout, případně se „štípnout do nosu“. To je patrně také odpověď na otázku, která trápila řadu novověkých filosofů: kde se bere naše pevné přesvědčení, že svět je skutečný? Je to tím, že člověk není uzavřená bytost, monáda, která by se o světě dozvídala jen nějakým „oknem“ svého zraku, ale je do světa vždycky ponořen, „dozvídá“ se o něm celým povrchem svého těla, a navíc toto své tělo – ruce, nohy – v něm stále také vidí. Může si je ohmatat a s jistým omezením i prohlížet.2 Hravá dětská zkušenost, při níž si člověk zvykne na to, že své vlastní tělo jednak cítí jako sebe sama, jednak aspoň zčásti vidí před sebou mezi ostatními věcmi, tak zřejmě zakládá základní vztah ke skutečnosti, a to včetně naznačeného rozlišení mezi „mnou samým“ a tím, co je okolo.3 Pozoruhodným důsledkem tohoto objevu věcí je to, čemu psychologové říkají „zákon konstance“: známé věci „vidíme“ stále stejně veliké, ať jsou blízko, nebo daleko, stejného tvaru, ať se na ně díváme z jakékoli strany (viz příklad talířů na stole), a stejné barvy, ať jsou jakkoliv osvětlené. Tak list papíru je pro nás bílý i za šera, kdy má zhruba stejnou barvu jako černé uhlí na prudkém slunci. Na sítnici oka se nám přitom ovšem promítají „objektivní“ tvary, velikosti a úrovně jasu, jaké bychom naměřili fotometrem. Skutečnosti se ale asi nejvíc přiblížíme, řekneme-li, že člověk známé věci vlastně nevidí, nýbrž poznává, to jest vybavuje si je a spojuje se vším, co o nich už věděl. Tak velikost věci neodvozuje ze zdánlivé (úhlové) velikosti, která se se vzdáleností zmenšuje, ale naopak zdánlivou velikost známé věci používá k odhadu vzdálenosti. Proto se děti ptají, jak veliký je Měsíc: nemohou si jej vyzkoušet zblízka jako ostatní věci, a tak nemají podle čeho odhadnout, jak je vlastně daleko.4 Zjednodušené – a tedy případně zkratové – „rozpoznávání“ známých věcí dovoluje vysvětlit i řadu dalších jevů, například tzv. zrakové klamy. Tak vidí-li automobilista za horkého letního dne před sebou mokrou silnici, „nechce věřit svým očím“. Zastaví, vystoupí, vozovku třeba ohmatá a zjistí, co tušil: je suchá a horká. Chybu ovšem nezpůsobila optika oka, nýbrž letmé vidění, které nezvyklý odraz světla na silnici pokládá za známou věc: pršelo. Ostatně jak přibylo asfaltových silnic, stává se i tento jev „známou věcí“ a automobilisté už nezastavují: vědí, že nepršelo, nýbrž „je horko“.5 K podobnému názoru vedou ostatně i pokusy etologů, 2
3
4 5
Když se štípnu do nosu, cítím tento dotyk dvakrát, v ruce i na nose – oba vjemy se ale přesně kryjí, a to i s případnou bolestí a s vjemem zraku. Právě zde se také ukazuje, jak je problematické rozlišovat „subjekt“ a „objekt“, vnější a vnitřní zkušenost: Která je která? Zajímavé svědectví o tom, jak si „skutečnost“ představovali naši předkové, se zachovala opět v jazyce: slovo „skutečnost“ souvisí se slovesem „skutiti, kutiti“, Machek cituje staročeské „zlý skutek skutil“ (1971:550), a znamenalo tedy původně něco, co si člověk „skutí“. Na tento dětský způsob míří patrně i uštěpačné slovo Hérakleitovo, že Slunce je „zšíři lidského chodidla“ (Zl. B3; 1993:78). Je charakteristické, že vědecký výklad lesklé silnice ohybem paprsků a rozdílným indexem lomu řidšího horkého vzduchu přitom nehraje téměř žádnou roli: ač jsme se ho všichni ve škole učili, ne každý řidič by ho dokázal reprodukovat. Zůstane z něho jen neurčité povědomí, že jde o známou, a tedy odbytou věc, kvůli níž si nemusíme lámat hlavu a hlavně snižovat rychlost.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167808