II Vlastní zkušenost
zkušenost: zkušenosti smyslů – zejména zraku a hmatu – spolu souhlasí, navzájem se potvrzují a doplňují. Ostatně i později se člověk snaží neobvyklé, překvapivé věci ověřovat svědectvím jiných smyslů: ohmatat, očichat, nakousnout, případně se „štípnout do nosu“. To je patrně také odpověď na otázku, která trápila řadu novověkých filosofů: kde se bere naše pevné přesvědčení, že svět je skutečný? Je to tím, že člověk není uzavřená bytost, monáda, která by se o světě dozvídala jen nějakým „oknem“ svého zraku, ale je do světa vždycky ponořen, „dozvídá“ se o něm celým povrchem svého těla, a navíc toto své tělo – ruce, nohy – v něm stále také vidí. Může si je ohmatat a s jistým omezením i prohlížet.2 Hravá dětská zkušenost, při níž si člověk zvykne na to, že své vlastní tělo jednak cítí jako sebe sama, jednak aspoň zčásti vidí před sebou mezi ostatními věcmi, tak zřejmě zakládá základní vztah ke skutečnosti, a to včetně naznačeného rozlišení mezi „mnou samým“ a tím, co je okolo.3 Pozoruhodným důsledkem tohoto objevu věcí je to, čemu psychologové říkají „zákon konstance“: známé věci „vidíme“ stále stejně veliké, ať jsou blízko, nebo daleko, stejného tvaru, ať se na ně díváme z jakékoli strany (viz příklad talířů na stole), a stejné barvy, ať jsou jakkoliv osvětlené. Tak list papíru je pro nás bílý i za šera, kdy má zhruba stejnou barvu jako černé uhlí na prudkém slunci. Na sítnici oka se nám přitom ovšem promítají „objektivní“ tvary, velikosti a úrovně jasu, jaké bychom naměřili fotometrem. Skutečnosti se ale asi nejvíc přiblížíme, řekneme-li, že člověk známé věci vlastně nevidí, nýbrž poznává, to jest vybavuje si je a spojuje se vším, co o nich už věděl. Tak velikost věci neodvozuje ze zdánlivé (úhlové) velikosti, která se se vzdáleností zmenšuje, ale naopak zdánlivou velikost známé věci používá k odhadu vzdálenosti. Proto se děti ptají, jak veliký je Měsíc: nemohou si jej vyzkoušet zblízka jako ostatní věci, a tak nemají podle čeho odhadnout, jak je vlastně daleko.4 Zjednodušené – a tedy případně zkratové – „rozpoznávání“ známých věcí dovoluje vysvětlit i řadu dalších jevů, například tzv. zrakové klamy. Tak vidí-li automobilista za horkého letního dne před sebou mokrou silnici, „nechce věřit svým očím“. Zastaví, vystoupí, vozovku třeba ohmatá a zjistí, co tušil: je suchá a horká. Chybu ovšem nezpůsobila optika oka, nýbrž letmé vidění, které nezvyklý odraz světla na silnici pokládá za známou věc: pršelo. Ostatně jak přibylo asfaltových silnic, stává se i tento jev „známou věcí“ a automobilisté už nezastavují: vědí, že nepršelo, nýbrž „je horko“.5 K podobnému názoru vedou ostatně i pokusy etologů, 2
3
4 5
Když se štípnu do nosu, cítím tento dotyk dvakrát, v ruce i na nose – oba vjemy se ale přesně kryjí, a to i s případnou bolestí a s vjemem zraku. Právě zde se také ukazuje, jak je problematické rozlišovat „subjekt“ a „objekt“, vnější a vnitřní zkušenost: Která je která? Zajímavé svědectví o tom, jak si „skutečnost“ představovali naši předkové, se zachovala opět v jazyce: slovo „skutečnost“ souvisí se slovesem „skutiti, kutiti“, Machek cituje staročeské „zlý skutek skutil“ (1971:550), a znamenalo tedy původně něco, co si člověk „skutí“. Na tento dětský způsob míří patrně i uštěpačné slovo Hérakleitovo, že Slunce je „zšíři lidského chodidla“ (Zl. B3; 1993:78). Je charakteristické, že vědecký výklad lesklé silnice ohybem paprsků a rozdílným indexem lomu řidšího horkého vzduchu přitom nehraje téměř žádnou roli: ač jsme se ho všichni ve škole učili, ne každý řidič by ho dokázal reprodukovat. Zůstane z něho jen neurčité povědomí, že jde o známou, a tedy odbytou věc, kvůli níž si nemusíme lámat hlavu a hlavně snižovat rychlost.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167808
14 Věci, pojmy, slova
kteří prokázali, že živočichové vesměs reagují na velmi zjednodušené „tvary“, na hrubé atrapy svých rodičů, ale také nepřátel a nebezpečí. K vyvolání „obrazu“ rodiče u některých ptáků stačí žlutý zobák s červenou skvrnou (Franck 1996:25), k obrazu lidské matky v raném dětství patří oči, nos a hladké čelo ve správném poměru; ústa se na něm nepodílejí, zato vrásky na čele jej ruší. 6 Objev věcí a seznámení se s nimi je podstatným krokem k vybudování známého světa, kde se člověk nemusí bát, protože je zde doma. Dítě postupně poznává jednu věc po druhé tím, že si ji všestranně vyzkouší, a může ji pak odložit jako známou, a tudíž pro tuto chvíli vyřízenou. Protože ji podruhé už rozpozná, může se ke svému vědění kdykoli vrátit. Velmi brzy se ukáže, že to neplatí jen pro tu jednu určitou věc, s níž už zkušenost udělalo, ale i pro všechny věci „stejné“, případně podobné: autíčka, židle, piškoty. Tím dítě překročilo další významný práh a udělalo první zobecnění, generalizaci.7 Objevilo věc ne jako jednotlivé „toto zde“, ale jako celou třídu podobně vypadajících a podobně použitelných předmětů, z nichž stačí prozkoumat pouze jeden – a pak se ovšem nesplést v rozpoznávání. Odtud je pak už jen krůček k dalším a dalším zobecněním, k širším a obecnějším pojmům, které zahrnují větší a větší rozmanitost jednotlivých předmětů a tříd.8 Možnost vybudování úplné hierarchie věcí, z nichž každá je jednoznačně určena svým nadřazeným, „rodovým“ pojmem a svojí odlišností od všech ostatních, patřících k témuž rodu, zaujala kdysi Aristotela a stala se jedním ze základů jeho logiky.9 Kroky budování známého světa, v němž se člověk bude moci spolehlivě a účinně pohybovat za svými záměry a cíli, dávají nahlédnout, co všechno musí každé malé dítě zvládnout během několika prvních let. Vzhledem k povaze člověka, jak jsme o ní dosud pojednali, zde však stále ještě jedna podstatná věc chybí: obeznámení s věcmi a ovládnutí světa věcí až po vznik pojmů je jistě individuálním výkonem malého člověka, zatím však není nikomu sdělitelné. Proto se souběžně s poznáváním věcí a tvořením prvních pojmů musí rozvíjet ještě řeč, totiž schopnost věci a třídy věcí označovat symbolickým označením, které je srozumitelné i druhým (viz I.6). Některé skutečnosti dokonce naznačují, že by to mohla být naopak řeč a označení slovem, co nejvíc podpoří zvládání věcí.10 Tím prvním, co začne vydělovat věci z pozadí světa, by pak nebyly jejich vlastnosti – oddělitelnost, zajímavost – ale naopak symbolické označení, slovo či jméno. Ale ať už se ve výkladu – a o nic 6
Na význam „pregnantnosti“, tvarové výraznosti, pravidelnosti a odlišitelnosti pro lidské poznání i myšlení upozornila už ve dvacátých letech 20. století „tvarová psychologie“ (Gestaltpsychologie: K. Lewin, M. Wertheimer, W. Köhler, K. Koffka). Při reprodukci složitých a nepravidelných tvarů člověk vždycky zjednodušuje, zvýrazňuje, činí pravidelnějším. Pozornost upoutávají především výrazné, pravidelné tvary. Pozoruhodné shrnutí a zároveň rozšíření této myšlenky i na zkoumání „pregnantnosti“ řeči viz Ertel 1981. 7 Ač si to dítě ještě neuvědomuje, má tento intelektuální výkon hlavní rysy poznání vědeckého: zkušenost je opakovatelná, je spolehlivá (pokaždé proběhne stejně) a dá se rozšířit na všechny podobné předměty. 8 Zkoumání zákonitostí a hlavně mezí tohoto třídění, jímž si tvoříme pojmy, nazval Husserl „eidetickou variací“: Je židle bez opěradla ještě židle? 9 V popisu (taxonomii) biologických věd ji jako „binominální nomenklaturu“ zavedl Linné a používá se dodnes (např. pes domácí, Canis domesticus, na rozdíl od Canis vulpes, což je liška). 10 Mluví pro to například známá skutečnost, že poškození sluchu v raném dětství, dřív než se dítě naučí mluvit, vede také k vážnému narušení jeho intelektuálního vývoje.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167808
II Vlastní zkušenost
jiného se zřejmě nejedná – rozhodneme postupovat v tom či onom pořadí, jisté je, že obojí se vzájemně podporuje a podmiňuje. Teprve řeč ovšem umožní, aby se do celého postupu účinně zapojili i další: rodiče, sourozenci, dospělí vůbec. Postup odlehčování a zvládání záplavy vjemů je teprve řečí skutečně završen. Věc a třída věcí je definitivně zvládnuta teprve tehdy, dostane-li trvalé a jednoznačné symbolické označení, jméno, pod nímž pak může být kdykoli aktualizována a vyvolána – někdy dokonce fyzicky: o to, co mi chybí, si dovedu říci. Řeč a slovo totiž nejen dokončuje „zpracování“ věci, umožňuje její uložení „ad acta“ mezi věci vyřízené, jimiž se není třeba dál zabývat, dokud se neukáže potřeba, ale možnosti zacházení s věcí ještě dále rozšiřuje. Viděli jsme, že jakmile je k dispozici slovo, jméno, není zacházení s věcí podmíněno ani její fyzickou přítomností: věc lze symbolicky vyvolat, zpřítomnit kdykoli, i když není vůbec na dosah. Dokonce i když žádná taková „věc“ neexistuje, jako jednorožec. Pojem a symbolické označení, název či jméno, tak věci jaksi shrnují a soustřeďu11 jí. Podílejí se jednak na tom, že máme sklon dávat věci a lidi „do jednoho pytle“, vynášet obecné soudy třeba o „Češích“ a „Němcích“, jako kdyby byli všichni stejní,12 jednak na tom, že snadno zanedbáváme, přehlížíme pomíjivost a proměnlivost věcí. Obojí je vyjádřeno v pojmu všem společné, neměnné, nutné a věčné „podstaty“, která je jen nositelem proměnných případků čili akcidentů. Přitom třeba „naše kočka“ neoznačuje jen zvíře, které mám právě na klíně, ale jaksi zahrnuje i kotě, jímž už dávno není, stejně jako to, co ji teprve čeká a ještě není. Označuje totiž souvislost trvání, již K. Lewin nazval „genidentitou“ (Ruyer 1994:77), která může být i zcela symbolická nebo konvenční a neopírat se o žádnou látkovou věc. Tak když někdo denně jezdí „stejným“ vlakem, nejezdí nutně stejnými vagony, ale ve stejnou hodinu z téhož nádraží, a když čte „stejné“ noviny, nečte pochopitelně stále totéž. Horší je to v souvislosti se zánikem věcí. Mohou tak vznikat paradoxy, jichž si běžně ani nevšimneme, jako „zbořená zeď“ nebo „utracené peníze“ – anebo naopak tuto pomíjivost zdůrazňují jako Máchův „vyhaslý oheň“ a „rozlitý zvon“. Na hrobech římských epikurejců býval nápis: „Nebyl jsem. Byl jsem. Nejsem. Nevadí mi to.“ (Non fui. Fui. Non sum. Non curo.) Kdo je to „já“, které není – a odkud mluví?
Exkurz: Fenomenologie a malířství Fenomenologický postup, jímž jsme se dostali od „naivní“ představy života mezi věcmi k pochopení toho, jak se člověk věcem v dětství učí a jak si buduje svět jako nezbytné a všudypřítomné pozadí všech možných věcí vůbec, lze ilustrovat na příkladu cesty, kterou prošlo novověké evropské malířství. Následující poznámky nemají být nějakým výletem do dějin umění, ale jen pokusem z jiné strany osvětlit, oč se jedná. Zkušenost totiž ukazuje, že fenomenologické rozlišení mezi „skuteč11 Odtud zřejmě pochází i představa „ideje“, ideálního a typického představitele pojmu; u panamských indiánů Cuna popisuje něco podobného Lévi-Strauss (1998:216). Jako u Platóna je i jejich purba ovšem prvotní, kdežto reálná, „konkrétní“ věc je jejím zpodobením. 12 To není námitka proti obecným pojmům. Obecný pojem Němce totiž potřebuji, i když chci říci, že „všichni Němci nejsou stejní“, nebo dokonce „každý Němec je jiný“.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167808