IX. PRAŽSKÝM ARCIBISKUPEM
Hned po osvobození se začalo mluvit o nutnosti obsadit arcibiskupský stolec, který osiřel před čtyřmi lety, v roce 1941, smrtí kardinála Karla Kašpara. A hned od počátku byla tato potřeba spojována se jménem Josefa Berana. Ten však ve své pokoře a skromnosti ještě měsíc před svým jmenováním myslel po všech náznacích, jichž se mu dostalo na nunciatuře a v kapitule, že půjde do Českých Budějovic. Ve veřejnosti se mluvilo o různých kandidátech, kteří v očích lidí splňovali předpoklady pro tento těžký úkol. Objevovalo se jméno pražského kanovníka Otakara Švece, strahovského opata Bohuslava Jarolímka, olomouckého profesora Františka Cinka, ale mezi těmi, kdo nejvíc a nejlépe chápali potřeby doby, jasnozřivě se mluvilo o Josefu Beranovi. Kdo ho osobně znali, chovali to v srdci jako tajné přání. Zvláště mezi dejvickými věřícími žila tato myšlenka obzvlášY intenzivně. A na jedné schůzi Mariánské družiny učitelek u Sv. Ignáce řekl stařičký ředitel P. František Kubíček SJ, který s rektorem Beranem dlouhá léta spolupracoval jako spirituál semináře: „Věřím, že se Bůh smiluje a že k vedení církve v naší vlasti nám pošle muže vpravdě Božího, a to je doktor Beran!“ (Luňáčková M., cit. d., s. 191) Na jaře 1946 navštívil prezidenta Edvarda Beneše čechoamerický redaktor Antonín Jandáček. Když během dvouhodinového rozhovoru došlo také na jmenování pražského arcibiskupa, vyjádřil se prezident, že katolická církev má příliš dobrou diplomacii a má moc věcí dobře promyšlených, než udělá rozhodnutí. Z kandidátů to obyčejně nebývá ten, o kterém se moc mluví, nebo koho by rádi viděli politikové. „Myslím, že to bude spíše mons. Beran než ti, o kterých se mluví.“ (Jandáček A. J., Bojovník za práva a svobodu kardinál dr. Josef Beran, Chicago 1966, s. 14) Ve fondu ÚV KSČ z 18. června 1946 jsou zaznamenána jména možných kandidátů na pražský arcibiskupský stolec, o kterých Vatikán
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167758