pravidelného večerního klekání a mariánské modlitby Ave Maria i vzdálenější, mimořádně velebné zpěvy, doprovázející slavnostní obřady, konané u hrobu jejího uctívaného předka v pražské svatovítské katedrále.44 Potom byla královna „tři dny nošena od pánů v Praze po kostelích a čtvrtého dne po své smrti pochována s náležitou uctivostí na Zbraslavi“.45 Eliška, po celý život bojovnice za udržení památky a tradic rodu Přemyslovců, se stala smutným účastníkem i svědkem jeho vymírání, aby se nakonec místem a dnem svého úmrtí jakýmsi symbolickým obloukem vrátila záhadným řízením osudu k jeho kořenům a počátkům.
Ostatky svatých S královniným rostoucím náboženským zanícením na sklonku života byla spojena i zvýšená snaha po získávání ostatků svatých, tzv. relikvií. Vášeň pro ostatky, která není dnes zcela pochopitelným jevem, byla po celý středověk běžná. Na stále zvyšujícím se uctívání ostatků svatých měl značný podíl lidový prvek, o čemž svědčí i skutečnost, že jejich kult není závaznou součástí církevní věrouky a potvrzování nebo vyvracení pravosti nepodléhá církevní disciplině. Avšak vzdor tomu a bez ohledu na svou velikost zvyšoval každý ostatek nadpřirozenou ochranu dotyčného místa a zajiš oval věřícím účinnou přímluvu u Boha při jejich prosbách. Úcta k ostatkům byla zástupnou úctou k osobám. Nadto středověký člověk pokládal za jisté, že i v malém kousku těla je „celý svatý“, orodující za prosebníka. Tato okolnost si vyžadovala nejen důstojný pohřeb těla, ale i důstojné střežení každého, by sebemenšího z ostatků. Ty byly s postupujícím středověkem uchovávány ve stále rozmanitějších, drahocennějších a honosnějších schránách, tzv. relikviářích.46 Ve své sběratelské činnosti měla Eliška Přemyslovna na paměti úctu svého otce k rodovým relikviářům se svatými ostatky, které Přemyslovci shromáždili. Vzhledem k velkým ztrátám po vraždě bratra Václava III.47 pokládala za nutné, aby opět kolem sebe shromáždila v nákladných a drahocenných schránách posvátné poklady, které zdobily dvorskou kapli zesnulého otce a jejichž rozmetání zapříčinily dobové zmatky.48 Není vyloučeno, že při svých těsných vazbách k vyšehradské kapitule byla do jisté míry podnícena i M. Ondřejem z Prahy, který zastupoval v letech 1326–1330 vyšehradskou kapitulu v různých sporech. Jeho soukromý soupis relikvií patří v Čechách k nejstarším dochovaným soupisům a vypovídá o ušlechtilé vášni,49 která mohla M. Ondřeje spolu s právnickým
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167738