nace, jednak zasáhlo různé církve už dříve etablované. Vzhledem k emocionalitě letničního hnutí je přirozené, že se zvláště rozšířilo v černošských komunitách. Svědkové Jehovovi budí pozornost i podezření jak pro svou systematickou misijní aktivitu, tak pro svou uzavřenost a výlučnost; v českých zemích byla tato pozornost i podezření o to větší, že se zde objevili ještě v dobách komunistického režimu, kdy nebylo o pluralitě americké náboženské scény ponětí.5 Avšak v kontextu této scény vlastně nejsou až tak výjimečným zjevem. Svědkové Jehovovi jsou prostě jedna z mnoha dalších biblicko-fundamentalistických skupin, která vznikla odštěpením od adventistů; která sdílí a vyhrocuje adventistický apokalyptismus a milenarismus; která ale navíc položila důraz na několik teologických momentů, jež podle jejího názoru plynou z biblického textu a ostatní křesHanské církve je opomíjejí: nazývání Boha jménem „Jehova“, dodržování zákazu požívání krve, materiální doslovnost Kristova příštího království a podobně. Nejvlastnější důvod, který jehovisty odděluje od obecného amerického křesHanstva (i od adventistů), není totiž ani tolik teologický, jako společenský: Jehovisté jsou totiž ve jménu „království Jehovova“ proti každému, tedy i americkému patriotismu – který jinak všechny ostatní církve v Americe spojuje. Třetí velké probuzení již nicméně muselo bojovat se stále silnější sekularizační „protivlnou“. Zatímco v lidových vrstvách slavilo své úspěchy, na veřejné, kulturní a politické scéně se brzy ocitlo v defenzívě. Jeho posledním obranným valem byl na začátku 20. století proud, který se sám označoval jako „fundamentalismus“. V letech 1909 –1912 byla vydána série propagačních brožur s názvem The Fundamentals, „Základy“, napadající teologický i společenský modernismus a liberalismus a hájící proti nim „základní články“ křesHanské víry. Mezi nimi poslední v pořadí se stal synonymem pro celý fundamentalismus: článek o neomylnosti Bible.6 Z hájení tohoto principu v době triumfu pozitivistické vědy ovšem plynuly nevyhnutelné konflikty. Roku 1925 se odehrál nejslavnější z nich – „Scope Monkey Trial“, „Scopeův opičí proces“, řešící na soudní rovině otázku, zda se ve školách smí vyučovat Darwinova nauka. Z žurnalistických reportáží o procesu a o celém fundamentalisticko-evangelikálním prostředí vzešla velká ostuda a velmi špatná pověst. V souvislosti s procesem se také ujal negativně míněný pojem novináře Henry Louise Menckena (1880 –1956) „Bible Belt“, „biblický pás“, E VA N G E L I K Á L O V É A F U N D A M E N TA L I S T É
| 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167733
označující pás jižních států, v nichž má evangelikalismus a fundamentalismus největší podporu. V reakci na to se evangelikálové od dvacátých let stahují z veřejné scény do „svého“ prostředí modliteben a rodin. Zpět na veřejnost, ba přímo do centra pozornosti moderních sdělovacích prostředků, a návazně i do politiky, je přivede až po válce kazatel Billy Graham. Jím pak začíná nejen další vlna evangelikálního proudu, ale i jiná, samostatná historie (Obraz XVIII). Ze všeho výše popsaného plyne, že vztah evangelikálství a kultury bude bui lhostejný, nebo negativní. Jaký jiný by mohl být u komunit, které si (přes intelektuální kořeny svých prvních vůdců!) zakládají na svém antiintelektualismu; které mají svou základnu v masách bez většího vzdělání a vztahu k vyšší kultuře; které odmítají předchozí „velké“ církevní tradice teologické a liturgické; které lpějí na doslovném čtení a výkladu Bible; které se s odporem odvracejí od moderního sekulárního světa coby beznadějně zlého a zkaženého. A přece existují podoby, v nichž je tento vztah vzájemně plodný. Za prvé, ačkoliv evangelikálství se většinou soustřeiuje výhradně na spásu jednotlivce mimo společenské kontexty, v některých svých formách mělo co činit se společensko-reformními proudy. Výsledkem takového potkání je jedno z emblémových děl literatury 19. století, „Bible“ protiotrokářství – Chaloupka strýčka Toma (1852). Její autorka, Harriet Beecher-Stoweová (1811–1896), byla dcerou nejslavnějšího kazatele Druhého velkého probuzení, Lymana Beechera. Sama už nebyla „čistou“ evangelikálkou, formálně přestoupila k té nejneevangelikálnější z protestantských denominací, k episkopální církvi. Její duchovní svět byl velmi složitý a zahrnoval jak dědictví evropského pietismu (Poutníkova cesta Johna Bunyana coby druhá kniha po Bibli) i ještě starší, „protopietistické“ duchovní tradice (Kempenského Následování Krista), tak soudobou romantickou německou teologii, nebo naopak kontakty s hnutím „svatosti“ („Holiness“) v rámci metodismu.7 Její Chaloupka strýčka Toma však nicméně nabízí křesHanství v evangelikální podobě – byH autorčiným pozadím „změkčené“ – jako duchovní východisko k řešení společenského zla otroctví. Nejde jí tedy o zbožnost černochů jako takovou – ale o zbožnost, která černochům i bělochům pomůže uvědomit si vzájemnou rovnost. A to je právě evangelikálství. Vzorem obráceného křesHana je pochopitelně eponymní hrdina Tom. „Strýček“ Tom „přijal křest na jednom misijním shromáždění 98
|
OBRAZ VI.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167733
pod širým nebem“,8 neustále s sebou nosí Bibli a zpěvník, zpívá zbožné písně a modlí se. Čím více se stupňuje jeho utrpení, tím více se prohlubuje jeho víra, až po předsmrtné „poslední pokušení“, po jeho překonání a po definitivní duchovní prozření: „Tom seděl u ohně jako omráčený. Vtom mu náhle připadlo, že se všechno kolem něho rozplývá, spatřil vidinu věčné lásky – rozpřáhl ruce – a skácel se na zem. (…) V radosti, která prolínala celou jeho bytost, už necítil ani hlad, ani zimu, ani ponížení, zklamání a zbědovanost. (…) Pevnější než půda, po níž šlapal, byla jeho víra ve všemohoucí, věčnou lásku. Ach, Legree! Zkus všechno, co umíš! Kdekdo si všiml změny v Tomově zjevu. Zdálo se, že se mu vrátila všechna bodrost a duševní čilost a že ho prostupuje klid a mír, jejž žádná pohana ani příkoří nemůže porušit.“9 Umírající Tom se nakonec stává „podobným Kristu“ nejen v utrpení a duševní stálosti, ale i tím, že „vykupuje mnohé“. Jeho osud totiž pohne syna jeho původních pánů dát svobodu všem svým otrokům. Běloši vězí v hříchu tím více, čím více se podílejí na otrokářském systému, a naopak konverze je spojena s rozpoznáním jeho zla. Tom je svým pánům evangelikálním kazatelem. Upomíná je, že není pro jejich duše vysvobození, pokud se neobrátí. Když se Toma jeho slušný, ale slabý pán ptá: „A kdy bude mému soužení konec?“, Tom prostě odpovídá: „Až pán bude věřící křesHan.“10 Když ho naopak jeho příští, sadistický pán chce trýzněním duševně zlomit, Tom mu oponuje tak, že to i v otrlém pánovi vyvolá „evangelikální“ moment: „ ,Vím, pane, že dokážete dělat strašlivé věci, ale‘ – a Tom se vzpřímil a sepjal ruce: ,ale až byste zabil moje tělo, víc pak byste už dělat nemohl. A potom, ach, čeká celá věčnost!‘ – Věčnost! To slovo bodlo hříšníka v duši jako uštknutí štíra. Legree na raba civěl a skřípal zuby, ale vzteky nebyl schopen slova.“11 Beecher-Stoweová si je dobře vědoma, že evangelikálství přináší spásu jednotlivci – ale není samo o sobě společenským programem. Některé postavy vede k odporu aktivnímu, některé k pasivnímu. Někteří aktivně odporující hrdinové naopak křesHanské pozadí nemají. Prchající otrok po setkání s bílým evangelikálním křesHanem slibuje nanejvýš, že bude o tématu spásy vážně přemýšlet. Dílo tak ve své angažovanosti, modelovosti, ano schematičnosti tak výmluvné coby dokument náboženského cítění ukazuje na mnoho možných směrů vývoje. V budoucnu se však vývoj evangelikálního prostředí a vývoj společenských reforem i vývoj moderní kultury spíše rozcházel. E VA N G E L I K Á L O V É A F U N D A M E N TA L I S T É
| 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167733