Z dob před úplným osamostatněním vizigótského království nemáme o poměru mezi ariánskými Góty a katolickými Římany jižní Gallie v pramenech dostatek zpráv, zdá se však, že tu k pronásledování katolíků nedocházelo. Eurichův vztah ke katolické církvi je už zachycen podstatně lépe, ale jednoznačnou výpověc o něm prameny přesto nepodávají. K nejvýznamnějším svědkům života ve vizigótském království Eurichovy doby opět patří Sidonius Apollinaris. O Eurichovi se tento clermontský biskup vyjadřuje jako o velkém nepříteli ortodoxie. Pouhá zmínka o katolících byla podle něj pro tohoto vladaře tak hořká, že nebylo zřejmé, je-li více předákem svého kmene nebo své sekty. Přitom ariánskou víru, již vyznával, král pochopitelně považoval za pravou a přičítal jí úspěchy svého jednání. Jako konkrétní důkazy pronásledování katolíků uvádí autor vypovězení tří jihogallských biskupů do vyhnanství, dále pak chátrání a pustnutí kostelů na venkově i ve městech. V polootevřených chrámových předsíních ležel prý dobytek, oltáře zarůstaly travou. Píše také o větším počtu diecézí, kde po smrti biskupa nebyl vysvěcen nový. Do vyhnanství se dostal i Sidonius sám; ještě král Eurich ho ovšem povolal zpět a tento literárně vysoce nadaný Galloříman jej za to oslavil panegyrikem. Velmi temnými barvami líčí Eurichovo chování ke katolíkům historik Řehoř Tourský. Tento král pronásledoval prý křesbany (tj. ortodoxní, protože ariány autor vlastně ani za křesbany nepovažoval) na každém kroku. Duchovní zavíral do vězení, biskupy posílal do vyhnanství nebo je zabíjel mečem. Poručil dokonce, aby vstup do katolických kostelů byl uzavřen trnitými keři. Zvláště prý docházelo k pronásledování na území provincie Aquitanie a Novempopulany, tedy na územích, kde Vizigóti žili už od r. 418. U Řehoře však musíme mít na mysli, že jako věrný poddaný franského království cítil k Vizigótům, jeho sousedům a nepřátelům, málo sympatií. Současní badatelé Eurichovu náboženskou politiku většinou považují za tolerantní. Posílání biskupů do vyhnanství mělo zejména politické důvody a podle rakouského historika Herwiga Wolframa Eurichova církvi nepřátelská opatření ustala brzy po uznání jeho územních záborů císařem Iuliem Nepotem. Církev neuchovala žádnou památku na mučedníky z Eurichovy doby a pustnutí některých kostelů je možno vysvětlit jednak válečnými událostmi tehdejší doby, jednak i chudnutím měst, která už v pozdní římské říši často neměla na opravy svých veřejných budov, dokonce ani hradeb. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167714