Církev by propásla příležitost, kdyby spor byl konstruktivní, dialogický. Šlo však o hlasité prezentování názorů bez snahy pochopit svůj protějšek, pokusit se vidět věci z jeho stanoviska. Ani po letech zde nedošlo k pokroku, proto se dostavila únava. Je naděje, že v uvolněném prostoru budou nyní lépe slyšitelné serióznější hlasy, které navzdory vzájemně odlišným stanoviskům budou schopny vést spolu perspektivní, chápavý dialog. Není přesto nějaké napětí či názorový střet pro církev prospěšnější než zdánlivý klid? Záleží na tom, do jaké míry kritika prosazuje svůj názor, nebo spíše otevírá společné hledání. Když jste vstoupil na pole morální teologie, měla určitou jinou podobu než dnes. Mohl byste tu tvář tehdejší morální teologie nějak přiblížit v základních charakteristických rysech? Při svém jednoročním studijním pobytu v Římě jsem pozoroval, jak se začala morální teologie měnit z kazuistiky do široce pojatého zpracovávání problematiky mravního života vůbec. Na jezuitské univerzitě Gregoriana jsem zažil odbornou práci na vysoké úrovni. Povzbudilo mě, že vedle hlavního proudu, reprezentovaného prof. Hürthem, existovaly i jiné přístupy než běžné předkládaný tomismus. Potěšilo mě o málo později, že se nová teologická východiska stala oživujícím prvkem při jednání 2. vatikánského koncilu. Musel jste někdy změnit na některý důležitý problém svůj teologický názor? Přehodnotit dosavadní vidění věci? K odborné práci bytostně patří důsledný kritický postoj jak k vlastním nápadům, tak k pojetím a řešením jiných odborníků. Zároveň je součástí étosu vědecké práce ochota badatele uznat něčí správnější řešení. Myslím, že trvalé přehodnocování poznatků je mi vlastní. Ale nevzpomínám si, že bych byl někdy nucen zcela radikálně odmítnout výsledky svého odborného uvažování.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167711
Jaké vidíte největší etické problémy, které před nás klade současná doba? Současná civilizace každému umožňuje poměrně velkou izolovanost od druhých. Z toho plynoucí pokušení vnímat druhé především jako součást vlastní realizace zužuje rozsah hlavního evangelijního příkazu lásky k bližnímu. Mohl byste mi jako morální teolog zodpovědět pár zvědavých otázek? Jaký je rozdíl mezi morálkou a mravností? Může se člověk chovat morálně dobře a přitom nemravně, v rozporu s obecnými mravy? Může, pokud obecné mravy – většinové přesvědčení o správnosti a nesprávnosti chování – jsou v dané věci nemorální. Například staří křesWané odmítali obětovat bohům, avšak ostatní římské zákony zachovávali. Zkusme se přenést do církevního prostředí. Dejme tomu, že jsem jako kněz či řeholník složil slib poslušnosti. Co je správnější – poslouchat hlas svého svědomí, nebo církevní autoritu? Obojí. Člověk, který žije v nějakém společenském organismu, přirozeně na sebe bere mimo jiné povinnost podřizovat se celku. Prakticky těm, kteří ten celek vedou. Existuje eticky přijatelná „milosrdná lež“, nebo má člověk za všech okolností říkat pravdu? Říkat pravdu je obecná norma. Její smysl je vytvářet poznání reality, ve které se člověk pohybuje. Pravda však může být zneužita tak, že slouží i nepravdě nebo něčemu zlému. V tom případě je třeba zvážit všechny okolnosti a dospět k dosažitelně nejlepšímu (nejméně špatnému) řešení. Může se nějaká ctnost změnit v neřest? A jak se to nejčastěji děje? Jak takovou „ctnostnou“ neřest rozpoznat? Spojení „ctnostná neřest“ se pojmově vylučuje. Je možné hovořit o neřesti, která je někým falešně považována za ctnost. Pozná se to i navenek. Podle evangelia: „Po ovoci je poznáte.“ (Mt 7,16) 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167711
Definice hříchu je vědomé a dobrovolné přestoupení Božích přikázání. Jak to ale říct dnešnímu člověku, aby tomu rozuměl? Dá se to zúžit do tvrzení, že je to něco, co děláme proti svému svědomí? Mluvíme-li s člověkem nekřesWanem, nemá smysl mluvit o hříchu, spíše o vině nebo zlu. Hřích je chápán vztahově – jako odmítnutí Boží vůle. Jaké rysy má mít podle vás vyzrálá křes-anská osobnost? Proces zrání osobnosti určuje především výchova. Výchova nezralými rodiči samozřejmě ztěžuje dosažení vlastní zralosti. Člověk je pak zatížen defektními stereotypy jednání, které mnohdy marně překonává po celý život. Důležitým momentem zralosti je samostatnost v rozhodování a odpovědnost za vlastní jednání. Ke zralosti patří i realistické vědomí vlastních mezí i mezí druhých lidí a vytrvalá, o vztah k Bohu opřená, dobrá vůle. V dospělém věku by měl mít člověk za sebou dlouhý proces zrání od dětské sebestřednosti ke schopnosti sloužit něčemu, co ho přesahuje, a k ochotě přijímat korektury zvenčí jako součást svého bytí ve vztazích. Důležitým tématem dneška je ekologie, resp. šetrné zacházení s přírodou jako projev úcty k veškerému stvoření. Václav Vaško o vás napsal: „Píše tradičními nástroji – tužkou, gumou a nůžkami. Zásadně na makulatuře, aby šetřil naše lesy.“ Kdo vás blíž zná, ví také, jak svědomitě dbáte, aby se někde nesvítilo zbytečně. Je to tedy téma, které vám musí být blízké. Vidíte ho jako téma 21. století i pro křes-any? Ano. Zabývám se jím už od 70. let uplynulého století. Už tehdy se začalo upozorňovat na to, že naše stále rostoucí spotřeba ohrožuje svými důsledky samo přežití lidstva. Tato situace je výzvou především pro křesWany, kteří ve své úctě ke Stvořiteli a k lidem mají důležitou motivaci k tomu, aby svým příkladem ukazovali, že dobrovolná skromnost je možná a realizovatelná. Spolu s dalšími křesWanskými odborníky, kteří také cítí tuto odpovědnost, jsme po listopadu 1989 mimo jiné založili Ekologickou sekci České křesWanské akademie. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167711