Kdežto Umajjovci v zásadě pokračovali v uskutečňování představy Umarovy o nadvládě Arabů – muslimů nad Nearaby – jinověrci, vladařská moc a spolu i náboženské poslání nastoupivší dynastie nabyly zcela jiného rázu, než jaký měly za jejich předchůdců. Abbásovci přestali být „arabskými knížaty“ a stali se nejvyššími reprezentanty nadnárodní náboženské ideje. Úsilím nástupců Mu‘ávijových bylo na jedné straně pokračovat v bojovné expanzi islámu navenek, na druhé straně i při dosti rušném vývoji vnitřním zachovat celistvost říše proti rozkladným tendencím a pevně držet na uzdě všechny odstředivé a podvratné prvky. Abbásovci se však nedovedli, vyjma několik málo prvních, kteří vládli v počátečním století jejich éry, udržet pevně v sedle a sledovat tytéž cíle, nýbrž se stávali počínaje druhým stoletím svého panování postupně stále bezvýznamnějšími figurami a podrželi si nadále jen aureolu hlavy ortodoxního islámu, jakýchsi islámských papežů. Za této od základu změněné situace nemohlo si jejich panství uchovat soudržnost někdejší „arabské říše“ umajjovské, nýbrž mělo v sobě po stránce politické od samého začátku zárodky rozkladu. Ten a později i naprostý rozpad se postupně šířil z pomezních končin a nezastavil se nakonec ani před hradbami na samém začátku půltisíciletého údobí založené honosné panovnické rezidence, potom už jen jakéhosi islámského Říma. Přitom však tento politický rozklad nebyl nikterak na závadu příznivému rozvoji kulturnímu, odehrávajícímu se, odmyslíme-li si podřadné nuance, na v podstatě jednotné bázi náboženské ideje, přičemž nevadily některé sektářské divergence, a rovněž tak nepřekážel úspěchům na poli hospodářském v celém tom rozsáhlém území rozpětí islámu přese všechny odchylky geomorfologické, klimatické a etnické. Do samotných základů této evoluce vryly se ovšem ve východní polovině islámského teritoria dvě cézury, dvě zhoubné invaze ze Střední Asie, v XI. století turecká a ve XIII. mongolská, které získavše islámu další jinonárodní vyznavače porušily na tomto území nejen dosavadní stav národnostní a spolu i hospodářský, nýbrž způsobily v islámské kultuře pronikavé změny v oborech písemnictví a vědy po stránce jazykové a formální a zároveň přinesly nové prvky a manýry do umění výtvarného a do uměleckého řemesla, davše nadto vznik zcela novým státním útvarům. Větších otřesů a zvratů nemůže však být přirozeně ušetřeno žádné pět století trvající období. A tak jen svatozář chalífy jako hlavy k islámské : 97 :
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167710